Konstantin Stanislavskij, divadelní režisér a reformátor herectví, nepovažoval za správné, aby se herec učil roli jen jako hotový text. Nejprve měl situaci zahrát vlastními slovy, aby se ukázalo, zda opravdu rozumí tomu, co se v daném okamžiku děje: co postava chce, čeho se bojí, před čím se brání a proč vůbec mluví. Teprve když herec našel za větou živý smysl, mohl se vrátit k původnímu textu.
Podobně člověk často mluví i sám o sobě. Používá slova, která znějí přesvědčivě, chce být „sebevědomější“, potřebuje „si dát do pořádku osobní život“, „hledá rovnováhu“, „chce se realizovat“. Je v tom něco dospělého a uspořádaného. Skoro to vypadá, jako by o sobě už něco důležitého pochopil. Jenže někdy taková věta myšlenku neuzavírá, ale nahrazuje ji.
Dává rychlý pocit jasnosti, ale pod tím názvem ještě nemusí být konkrétní obsah. Člověk řekne „sebevědomí“, ale neví, jak by mělo vypadat v jeho běžném životě.
Proč má tedy mozek rád hotové formulace? Protože nemůže pokaždé znovu rozebírat realitu od začátku. Šetří tím energii. Seskupuje zkušenosti, dává jim názvy a složité prožitky ukládá do přehledných kategorií. Právě díky tomu člověk vůbec dokáže myslet, mluvit a rozhodovat se. Jenže stejný mechanismus má i svou odvrácenou stranu – někdy se název objeví dřív než skutečné porozumění. Abstraktní slova pak fungují jako nálepky. Mohou být užitečná, pokud je za nimi konkrétní zkušenost. Ale mohou se také stát prázdnou nádobou. Člověk má pocit, že problém pochopil jen proto, že mu dal přesvědčivý název.
Co se dočtete dál
- Proč tak často používáme abstraktní pojmy, které ale reálně nic neznamenají, a jak od abstrakcí přejít ke konkrétním činům.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
