Limity Chládkových školských vizí

Měl by to být dobrý rok, slibuje ministr školství Marcel Chládek před začátkem nového školního roku. Důvody jsou dva: vláda ministrovi schválila Strategii vzdělávací politiky České republiky do roku 2020 a ministr financí Andrej Babiš resortu přidal 4,2 miliardy, z toho přes polovinu na platy učitelů. V napětí vyvolaném těmito dvěma informacemi se odehrávají všechny aktuální problémy českého školství. Na papír jsme už sesypali řadu koncepcí, plánů a vizí, ale když hledáme zdroje, z nichž by se všechny ty krásné plány zaplatily, skončíme u zvyšování platů učitelů, uklízeček a školníků. Dlouhodobé investice do rozvoje školství nepřijdou prakticky nikdy.

Ode zdi ke zdi

Abychom ministru Chládkovi nekřivdili – strategie vzdělávání je mimořádně důležitý koncepční materiál, který chyběl. Díky Chládkově aktivitě i práci předchozího ministra Petra Fialy tedy konečně máme krátkodobou vizi rozvoje školství. Víme, čeho chceme docílit; víme, co je k tomu konkrétně třeba udělat; nevíme ale, kolik na to bude peněz a jak velkou politickou podporu toto nové směřování bude mít, a to nejen v opozičních, ale i v koaličních řadách (o tom není ve vládní strategii ani slovo). Nemylme se: vláda schválila strategii, nikoli však konkrétní kroky, které jsou k jejímu naplňování potřeba. O ty bude ministr muset bojovat každým dnem, o jejich užitečnosti bude muset přesvědčovat politiky i odbornou veřejnost, na ně bude muset najít peníze, ale hlavně kvalitní lidi. A to je politika trochu jiného než teoretického druhu. Má-li se za sedm let v systému něco změnit, je třeba začít hned, systematicky, důsledně. Ministr Chládek dělá dojem, že je připraven, v nejdůležitějších bodech, na nichž stojí nová koncepce, se o tom ale dá dost pochybovat.