Školství je největší selhání české hospodářské politiky

Česká hospodářská politika za poslední čtvrtstoletí vyprodukovala několik opravdu velkých katastrof a není bez zajímavosti, že na těch největších se podílela jak pravice, tak i levice. Bankovní socialismus první poloviny devadesátých let, kdy pravicová vláda odmítla privatizovat české bankovní „stříbro“ a levice tomu přitakala z opozičních lavic. Solární fiasko, kterému mlčky přihlížela levice, pravice i úřednická vláda. Avšak náklady obou těchto selhání jsou s největší pravděpodobností mnohem nižší než celkové náklady způsobené zanedbaným školstvím.

K takovému závěru stačí jednoduchý výpočet. Ročně projde naší vzdělávací soustavou zhruba 100 tisíc dětí, tedy 2,5 milionu za posledních 25 let. Abychom se dostali k celkovým společenským nákladům horšího vzdělávání ve výši například jednoho bilionu korun, potřebujeme vzniklou „škodu“ ve výši 400 tisíc korun na osobu. To znamená, že by v důsledku horšího vzdělávání každý občan za život přišel zhruba o patnáct průměrných měsíčních mezd, neboli zhruba tři procenta celoživotního příjmu.

Je samozřejmě velmi obtížné přesně určit, jak velké tyto náklady v České republice skutečně jsou. Ale z mnoha studií zkoumajících vliv vzdělávání na životní příjmy se jasně ukazuje, že rozdíl v řádu tří procent celoživotního příjmu je něco, co lze kvalitnějším vzděláním velmi snadno dosáhnout. Bilionové náklady zanedbávaného školství jsou tedy zcela realistické a s největší pravděpodobností je to odhad extrémně konzervativní. Selhání vzdělávací politiky je přitom patrné na všech úrovních, od základního školství až po univerzity.

Proč byly prakticky všechny vlády k problematice školství tak lhostejné? Protože školství je systém, který má obrovskou setrvačnost a postupná degradace není okamžitě patrná. To ale platí i naopak – jakmile se celková úroveň školství propadne, je velmi obtížné a zdlouhavé kvalitní vzdělávání obnovit. Druhým problémem je, že tyto náklady jsou v podstatě skryté – nikdo je přímo neplatí, jen se všichni máme hůře, než bychom se potenciálně mít mohli.

Platy ve školství jsou samozřejmě jedním z klíčových faktorů. Nejde ani tak o to, zda si učitelé zaslouží vyšší platy nebo ne. Jde o to, že při jejich současné nízké úrovni prostě stát do školství nenaláká dostatečné množství kvalitních lidí, a tak se tomu děje již po dvě desetiletí. Původně jsem chtěl použít grafy od Daniela Münicha, který se problematikou vzdělávacího sektoru dlouhodobě zabývá, ale Jan Libich to již udělal. V žádné zemi na světě nejsou učitelé nějakou bohatou privilegovanou skupinou s obřími příjmy, ale situace v České republice je mimořádně špatná.

Osobně bych si dokázal představit i větší příjmovou diferenciaci učitelů na základě jejich kvality i náročnosti vyučovaných předmětů, ale detaily jak toho v českých podmínkách dosáhnout se neodvážím v takto krátké stati popsat – ani v jiných zemích to není vůbec snadné.

Druhým aspektem je skutečnost, že celá vzdělávací soustava nemá vůbec vyjasněné priority. Přitom stačilo například vytyčit alespoň dvě klíčové – pokračovat v tradici vysoké úrovně výuky přírodních věd a matematiky a podporovat kvalitní jazykové vzdělání, abychom se ve světě domluvili. Místo toho naši studenti matematiku nesnášejí, v mezinárodních žebříčcích klesají, a o jazykové vybavenosti svědčí i to, jaký odpor pravidelně vyvolávají třeba i snahy omezit dabing v českých televizích.

Samostatnou kapitolou je potom vysoké školství, a to jak po vzdělávací, tak i výzkumné stránce. Před lety jsem se zúčastnil promoce jedné pražské fakulty (záměrně nejmenuji, protože nejde o to, která to byla), kde promující student ve svém slavnostním projevu se vší vážností pronesl větu (trochu parafrázuji): „Vystudovali jsme, a teď očekáváme, že nám společnost vytvoří pracovní místa.“ Pět let studovat a poté očekávat, že se uměle vytvoří poptávka po mé práci a znalostech, to je neuvěřitelné plýtvání časem a energií.

Vzhledem ke své profesi se asi nejvíce povolaný cítím k hodnocení vědecké práce a výstupu vysokých škol. Protože je ale zde málo místa a diskuse se více týká vzdělávání, odkážu jen na blog Daniela Münicha o hodnocení a financování vědy (http://metodikahodnoceni.blogspot.com/ ). Daniel Münich se této oblasti dlouhodobě věnuje a každý ministr by mu měl naslouchat.

V českém školství je toho ke zlepšení opravdu hodně. Jakákoliv náprava přichází pozdě, ale přijít prostě musí. Musíme se ale připravit na to, že to potrvá celá desetiletí. Vláda, která se do rekonstrukce školství pustí, si předem zaslouží chválu, i když výsledky nebudou ještě dlouho vidět.