Český fotbal se nezhoršil jen sám o sobě, ale zejména ve srovnání s konkurencí. Před námi je dlouhé období půstu

Na našem fotbale je hezky vidět jedna věc: spoléhat se na to, že se některé pěkné věci dříve či později v našich životech zopakují, může být dost ošidné. Dobře si pamatuji rok 2004 a české výkony na mistrovství Evropy v Portugalsku. Tak odlišné od těch současných. Ještě horší je ale jedna věc: před těmi dvaadvaceti lety si leckdo včetně mě myslel, že „teď to na zlato nevyšlo, ale třeba příště“. Omyl. V neustále rostoucí konkurenci, a to evropské i světové, se nezhoršujeme jen sami o sobě, nýbrž zejména relativně vůči ostatním.

My jsme navíc nikdy nebyli zcela dominantní. I v dobách našich největších fotbalových úspěchů, tedy v letech 1934, 1962, 1976 a 1996, při nás stálo trochu „štěstíčka“, kterému jsme ale šli férově naproti. Počet pomyslných banánových slupek, které musíme překonat v dnešní době, je bohužel vyšší. Fotbal hraje dobře víc týmů. A zároveň se na velkých turnajích hraje víc zápasů. I když se tedy kvalifikujeme, pravděpodobnost, že projdeme přes několik dalších soupeřů za sebou, je podstatně nižší než dřív. Jeden dobrý zápas ještě může přijít. Ovšem řada dobrých zápasů proti stále širšímu poli kvalitních soupeřů je něco jiného. Švýcaři, Maročané, Norové, Jihokorejci nebo Senegalci už dnes nejsou týmy, na které se díváme jako na příznivý los. Najednou je porazit není povinnost, ale spíš úspěch.

Komentář

Kolik zaplatíme za to, když hvězdy jako Schick věší dres reprezentace na hřebík

30. 6. 2026 ▪ 4 min. čtení

Pokud jsme neodhadli konkurenci v čase, nejsme v tom sami. Jak například uvádí nobelista Daniel Kahneman, podcenění konkurence je jeden za zásadních důvodů, proč velká část podnikatelských projektů nakonec selže. Plánovači se soustředí na vlastní schopnosti a vlastní náklady, ale úplně nedomyslí, že konkurenti mezitím také investují a zlepšují se. Český fotbal tedy neselhal jen tím, že se mu nepodařilo zopakovat roky 1996 nebo 2004. Selhal i v tom, že si dlouho představoval konkurenci jako kulisu. Aneb nakonec „kdo chvíli stál, už stojí opodál“.

Když se podíváme na to, kam se fotbalově posunul současný svět a jaké výkony jednotlivé týmy na mistrovství světa předvádějí, je těžké si představit, že budeme v dohledné době konkurenceschopní se špičkou. Spíše to nyní vypadá na to, že i po náležitém „vyhrnutí rukávů a hrábnutí do strun“ zejména u mládeže nás i tak čeká dál hodně let půstu, možná dokonce několik desetiletí. A čím déle budeme otálet, tím méně bude stačit pouze vrátit se tam, kde jsme kdysi byli. Protože tam už mezitím stojí někdo jiný.