Komentář Julie Hrstkové: ČNB vytáhla do boje proti bankám

Zhruba tři roky praxe stačily k tomu, aby se centrální banka rozhodla vydat přesný výklad zákona o spotřebitelském úvěru. Ukázalo se totiž, že to, co zákon definuje jako "účelně vynaložené náklady poskytovatele spotřebitelského úvěru, které mu vzniknou v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení", si každý finanční dům vysvětluje, jak chce, či spíše jak to vychází nejlépe pro něj. ČNB zjistila, že vzorce výpočtu nákladů se u jednotlivých bank liší. A že spotřebitel ve chvíli, kdy uzavírá smlouvu o hypotečním úvěru, nemá tušení, kolik ho bude stát, pokud se rozhodne utéci předčasně. V praxi se pak stávalo, že předčasné splacení hypotéky klienta jedné banky stálo řádově jednotky tisíc korun, u jiné se vyšplhalo na desetitisíce.

Centrální banka proto vydala výklad zákona – a sáhla k tomu nejvíce restriktivnímu řešení. V podstatě uznává pouze náklady, které přímo souvisejí s předčasným splacením úvěru na bydlení a jejichž výše je zároveň odůvodněná. Což jsou podle výkladu ČNB zejména administrativní náklady.

Náhrada ušlého zisku z úroků, které by spotřebitel zaplatil, pokud by splácel úvěr i nadále, do oněch "účelně vynaložených nákladů" podle ČNB v žádném případě nepatří. V podstatě jde o riziko podnikání, a nikoliv o náklady. To samé platí i pro provizi, kterou banky platí hypotéčním zprostředkovatelům.

Že s tímto výkladem banky nesouhlasí, se nelze divit. Tvrdí, že do nákladů patří i riziko, stejně jako náklady na pořízení peněz, které posléze půjčí klientům. O tom, že díky převisu peněz v bankovním systému jde většinou o peníze, které jsou uloženy u bank na nízkoúročených či neúročených vkladech banky, raději cudně mlčí.