Učitele nelze odměňovat dle produktivity, skončili by nuzně

Známá ekonomická poučka říká, že mzdy rostou v závislosti na růstu produktivity. To platí třeba v průmyslu. Pamětníci potvrdí nebetyčný rozdíl mezi tím, jak vypadala fabrika na automobily před 60 lety a jak vypadá dnes. Vždyť třeba s průmyslovou robotizací se začalo "až" počátkem 60. let. I díky robotizaci mnohonásobně stoupla hodnota, kterou zaměstnanec automobilky za jednotku času vytváří. To otevírá značný prostor k růstu mezd.

Co ale třeba takový učitel na základní škole? Běžná školní třída dnes vypadá podobně jako před 60 lety, či dokonce před 120 lety. Lavice, tabule, křída a učitel na dvě nebo na tři desítky žáků – a stále plus minus stejná doba výuky. Ano, rákoska už k vidění není. Třída se i tak podobá třídě z doby, kdy ještě venku pod okny žádné automobily nejezdily, jen koňská spřežení.

Pokud tedy bychom vzali poučku z úvodu doslova, učitelé by dnes nuzně živořili, neboť jejich produktivita za posledních 120 let prakticky nevzrostla. Objektivně ani nemohla vzrůst. Učitelské platy zkrátka musí růst nad úrovní růstu produktivity.

Robotizace průmyslu tak zprostředkovaně vede i k růstu platů učitelů, neboť růst mezd v průmyslu se dříve či později projeví i ve školství. Průmysl školství potřebuje. Není tedy z hlediska vlády chybou – je to naopak nutností – občas a někde přidávat nad rámec růstu produktivity. Problém je, když se volá po plošném přidávání vysoko nad rámec růstu produktivity. To už ekonomika unést nemusí. A přesně po takovém přidávání dnes volají odbory či ministerstvo práce.