Stojím na sále. Výkon se mi protahuje a nervy pracují. Nejen moje, ale všech, kteří jsou přítomni. Pacient se pod rouškami pokrývajícími jeho tělo začíná vrtět a během několika dalších minut říká, že buď ho okamžitě pustíme na záchod, anebo se pomočí. Všichni kolem se na sebe udiveně díváme (copak neví, že má instrumentarium v srdci?), pak si staniční sestra bere rukavice a kdesi pod rouškami vkládá pacientův penis do bažanta. Pak už jen slyším charakteristické zvuky a pacientovo spokojené oddychnutí. Můžeme pokračovat dál.
Tahle historka se mi děje přibližně jednou ročně. Při více než čtvrtstoletí, které jsem na katetrizačním sále strávil, se tedy o žádnou raritu nejedná. Přesto je to pokaždé stejné. Personál ani vteřinu neváhá a situaci vyřeší. Opravdu mnohokrát jsem na to již myslel, když jsem se dovolával pochopení pro své problémy někde jinde než v nemocnici. A to prosím nechci, aby mě kdosi (třeba na úřadě, v samoobsluze nebo v bance) dával vyčůrat. Ne, chci mnohem menší věci, často jen zdvořilé zacházení.
Co se dočtete dál
- Systém přilévání peněz podle toho, jak kdo křičí a jak velký nedostatek lidí právě je, připomíná pouhý krizový management. Podobně i rovnostářské přidávání do tarifů. Má ten, kdo chce přidat všem stejně, pocit, že hráč krajského přeboru má běhat po trávníku za stejnou odměnu jako Petr Čech?
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
