Komentář Josefa Veselky: Zdravotníci si zaslouží víc, ale ne všichni

Stojím na sále. Výkon se mi protahuje a nervy pracují. Nejen moje, ale všech, kteří jsou přítomni. Pacient se pod rouškami pokrývajícími jeho tělo začíná vrtět a během několika dalších minut říká, že buď ho okamžitě pustíme na záchod, anebo se pomočí. Všichni kolem se na sebe udiveně díváme (copak neví, že má instrumentarium v srdci?), pak si staniční sestra bere rukavice a kdesi pod rouškami vkládá pacientův penis do bažanta. Pak už jen slyším charakteristické zvuky a pacientovo spokojené oddychnutí. Můžeme pokračovat dál.

Tahle historka se mi děje přibližně jednou ročně. Při více než čtvrtstoletí, které jsem na katetrizačním sále strávil, se tedy o žádnou raritu nejedná. Přesto je to pokaždé stejné. Personál ani vteřinu neváhá a situaci vyřeší. Opravdu mnohokrát jsem na to již myslel, když jsem se dovolával pochopení pro své problémy někde jinde než v nemocnici. A to prosím nechci, aby mě kdosi (třeba na úřadě, v samoobsluze nebo v bance) dával vyčůrat. Ne, chci mnohem menší věci, často jen zdvořilé zacházení.