Sloupek Martina Malého: Budoucnosti se nemusíte bát. Bude rozkošná až k zešílení

Nejděsivější dystopické vize nebývají ty, kde lidstvo přežívá kdesi v podzemních úkrytech, zatímco zemský povrch, většinou spálený radiací, obývá rasa mutantů z vesmíru, roboti nebo gangy desperátů. Popřípadě desperátské gangy zmutovaných mimozemských robotů. Takové dystopie jsou vlastně ještě docela příjemné, protože mezi řádky prosvítá, že lidstvo přežívá, svou situaci si uvědomuje a bojuje.

Stejně tak citovaný a odkazovaný román 1984 či podobenství ve Farmě zvířat představují "zlé" dystopie. Společnosti, ovládané tyrany a všudypřítomnou paranoiou. Jenže kde je jasný zlý nepřítel, tam je stále naděje, že jednoho dne padne či bude svržen.

Mnohem děsivější jsou dystopie "hodné". Svět, kde lidstvo netrpí pod nějakým externalizovaným zlem, pod diktátorovou botou, ale naopak: má se docela dobře. Problém a zdroj nekonečné hrůzy je právě to slůvko "docela". Huxleyho Brave New World (česky jako Konec civilizace) může být hezkým příkladem děsivého všeobjímajícího jásotu. Z podobného soudku je třeba film Idiocracy (v češtině Absurdistán), v němž se z lidstva stane společenství tupců, aniž by k tomu potřebovalo cokoli jiného kromě demografického pravidla "čím nižší sociální postavení, tím víc dětí".

V podobných dystopiích vlastně nikdo nebojuje, protože není proti komu. Pokud se objeví náhodou hrdina, který se vyhne všeobecné lenivosti a otupělosti z rozkoší, je jeho role nesmírně těžká, protože si sám uvědomuje, že chce nahradit pohodlí nepohodlím, aniž by k tomu vlastně byl nějaký zásadní důvod.

Utopické romány z přelomu 50. a 60. let se často opájely technickým pokrokem, lidstvo v nich létá k cizím planetám se stejnou samozřejmostí, s jakou jezdil můj praděda do Davle na víkend, a lidstvo, které dosáhlo mezního pokroku v robotice, vlastně už nemusí na práci sáhnout, pracuje jen pro radost a v rámci sebezdokonalování a zušlechtění.

Ještě v osmdesátých letech a na začátku 90. let byl převládající názor, že technologický pokrok, který umožňuje velmi snadnou komunikaci a který dokáže nabídnout nejkomplexnější sumu lidského vědění, bude mít na lidstvo velmi kladný vliv. Že lidé díky okamžitému přístupu k této vědomostní databázi přestanou tápat v temnotách a zabývat se bludy, že zvítězí kritické myšlení, protože jakoukoli nejasnost bude možné okamžitě vyjasnit a jakoukoli novou myšlenku okamžitě rozšířit do světa.

Však co by na tom mohlo selhat, že?

První problém je problém svobody. Demokracie pracuje s konceptem individuální svobody tak důsledně, že sama v sobě nemá pojistku proti případu, že se lidé svobodně rozhodnou demokracii nemít. Stejně tak svobodné, demokratické šíření myšlenek paradoxně napomůže i šíření takových myšlenek, které tuto svobodu omezují. Pokud zabudujete do takového systému pojistku proti sebezničení, přestane být ortodoxně svobodným.

Druhý problém je validace. Bráníme právo každého člověka říkat si, co se mu zlíbí. To je v pořádku. Zároveň některé myšlenkové proudy relativizují a zpochybňují jakékoli hodnocení názorů: "Každý názor je stejně hodnotný, a pokud ne, tak kdo určí, který je hodnotnější?!" Přesně v intencích předchozího bodu intelektuální elity samy sebe vlastní činností elegantně zbavily role názorových vůdců a arbitrů.

Technologický pokrok, spojený s liberální demokracií, tak přinesl stav, kdy každý může opravdu kdykoli šířit jakoukoli informaci a jakoukoli informaci si může vyhledat, s minimálními náklady a okamžitě. Zároveň ale zrušil většinu mechanismů, které dokážou odlišit validní realistickou informaci od pitomosti, kterou vyplodil tupoň, co v civilu krmí voly.