Opět chyba při hodnocení Zemana, stejně jako Klause

Hospodářské noviny provedly nedávno průzkum mezi kandidáty minulé prezidentské volby, ve kterém se ptaly, jak si dle nich stojí prezident Zeman dva roky od svého zvolení. Chvála v rámci možností (žel velmi omezených, kvůli nedostatku důvodů) z úst pana Fischera a Franze, dvou osob, které se rozhodly přeskočit v klíčovém okamžiku na stranu vítěze, asi nikoho nepřekvapila.

Výrok pana Fischera na adresu pana prezidenta byl však pro mě déjà vu – chvála směrem k prezidentovi, že si obecně cení jeho „přímočarého přístupu a jednání bez ohledu na aktuální preference či společenský názor vytvářený některými médii“, připomíná tolikrát vyřčená chvála na bývalého prezidenta Klause v době jeho panování za to, že „byť s ním ne nutně souhlasím, tak je to dobrý prezident, protože si za svými nepopulárními názory vždy stojí, a to konzistentně.“ Má však tvrdohlavé prosazování svých názorů ve funkci prezidenta, které jsou buď irelevantní pro dobro ČR, pro dobrou mezinárodní pověst země škodlivé, nebo čistě urážlivé, být něčím hodným chvály?

Mít svůj vlastní názor opřený o přesvědčivé argumenty či životní zkušenosti a ne vzoru kudy vane vítr, nebo v případě politika jaké jsou průzkumy veřejného mínění, je znakem osobitého politika, byť jakýkoliv dlouhodobě úspěšný politik nemůže zcela pomíjet názor lidí, kteří ho do funkce zvolili. Takové osobnosti bychom měli opěvovat, a to platí jak o politicích které až příliš často bezdůvodně haníme, stejně tak jak u kohokoliv, kdo si volí denně tu těžší volbu pátrání po komplexní pravdě v nejistotě sám za sebe.

Toto je ale něco jiného, než co předváděl jak ve funkci prezidenta pan Klaus nebo co nyní předvádí prezident Zeman. Výroky prezidenta, kterými byl tělesně postižený student natolik uražen, že cítil potřebu mu adresovat veřejný dopis – a pozor, prezident se jemu ani dalším tělesně postiženým za své výroky neomluvil – nejsou příkladem osobitého a odvážného názoru, který by naši zem někam posouval.

Příkladů je více, kdy se pošetilost vydávala za odvahu. Pan Václav Klaus jakožto prezident prosazoval mezinárodně svůj názor na globální oteplování (aniž by byl na dané téma odborník) či na evropskou integraci (kterou pouze kritizoval bez jakéhokoliv zdání objektivity), byť ho o to nikdo nežádal. Obojímu, bohužel, rozuměl navíc stejně málo. Asi nejvíce jsem byl na sebe hrdý, když jsem odmítl publikovat před mnoha lety ještě jako student evropských studií článek ve stejné knize o EU, jako pan prezident. Chudoba a kvalita užité bibliografie v Klausových "odborných" knížkách mě odradila od toho, spojovat své jméno s prezidentem, což by měla být za normálních okolností ohromná čest.

Pan prezident Zeman naštěstí nemá akademickou touhu prezentovat se po vzoru pana Klause jako pan profesor (kterému byla profesura na Karlově univerzitě trapně zamítnuta), ale nepřiměřeně klade nemoudrostem svých výroků nádech heroismu a morální autority. A když jsou jeho výroky natolik skandální, urážlivé či sprosté, že přiměje občany vyjít do ulic, psát mu otevřené dopisy či žádat o jeho vysvětlení výroků, tak pošle svého nebohého Ovčáčka, aby to za něj uhladil (jeho práci mu nezávidím!). Sám se ale nehájí, protože je king a má právo si dělat co chce a nikomu se nezpovídat.

Kdyby pan prezident zůstal na Vysočině, tak by si mohl říkat, co jen chce, urážet koho chce a prosazovat si jakékoliv názory chce, stejně jako si může nyní v politickém důchodu pan Klaus říkat o čemkoliv, co chce. Pokud shledají média jeho názory hodné zveřejnění, tak budiž. To co ale pan Klaus předváděl ve funkci a nyní co předvádí pan prezident, nemá v civilizovaném světě obdoby. Ve své funkci mohou mít samozřejmě svůj názor, ale pokud ho sdílejí veřejně z titulu své funkce, tak si musí být vědomi důsledků jeho zveřejnění na zdravý vývoj jak české společnosti, tak našeho postavení ve světě. Být prezidentem by nemělo být jedním dlouhým egotripem na úkor osudu země, a k tomu ještě nefundovaným egotripem, který nás, ani nikoho ve světě neposouvá ani o píď dál.