Chce to omezit pravomoci prezidenta

Právě teď je možná ten správný čas zastavit se u změn pravomocí prezidenta. Už je přichystal ministr pro legislativu Jiří Dienstbier z ČSSD. Přesněji řečeno, jde o omezení pravomocí. A je to tak správně.

Ještě před zavedením přímé volby hlavy státu se politici a komentátoři rozdělili na dvě skupiny - jedna chtěla pravomoci rozšířit, k čemu by přímá volba byla, kdyby si lidé nemohli zvolit někoho “mocného”. Druhá opatrně říkala, raději prezidentovi žádné pravomoci nepřidávejme, spíš omezujme, co kdyby ti nevyzpytatelní lidé zvolili nějakého podivína.

Těch prvních bylo méně, těch druhých více, ale zase se báli tak nepopulární tezi říkat nahlas. Výsledkem bylo, že se žádná velká debata o pravomocech přímo voleného prezidenta pro jistotu neodehrála.

Až nyní ministr Dienstbier dokončil první omezující návrh. Ve zkratce, bere prezidentovi moc, pokud jde například o jmenování členů bankovní rady ČNB, chce mu dát lhůty pro jmenování vlády, snazší má být prezidentovo odvolání z funkce... Návrh je zatím předběžně zkoumán některými poslanci a už teď je jasné, že se jeho schvalování potáhne velmi dlouho. Znovu tu máme příliš mnoho názorů a nápadů na vylepšení.

Ale také tu právě nyní máme, hlavně poslanci, skvělou příležitost se nad potřebností takových omezení zamyslet.

Upřímně řečeno, Miloš Zeman je, ať se to někomu líbí, nebo ne, pořád ještě standardní demokratický politik. Jeho poslední šílený výrok: “Vůbec se mi to nelíbí a jsem proti. Sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity”, je excesem. Ohromným, lze to považovat za výrok asociála, jehož morální základy mají tu a tam nějakou díru. Ale je to naštěstí pořád jen výrok pouhého prezidenta. Obličeje na poštovní známce. Být to ministr školství nebo zdravotnictví, bylo by to vlastně horší.

Máme tu totiž takový rozpor. Ústava prezidenta uvádí až po poslancích a senátorech. Zdánlivě mu předepisuje jen roli reprezentanta země a jakéhosi podepisovače smluv a zákonů a jmenovače. Jenže už na druhý pohled je zjevné, že prezident má v Česku, kde není prezidentský systém, poměrně silnou roli. Například německý nebo rakouský prezident nemůže jmenovat vysokoškolské profesory, členy vedení národní banky nebo hlavního kontrolního úřadu. Nemůže dokonce ani vyhlašovat volby. Zato prezident v Česku může poměrně samostatně, bez kontrasignace, svolávat a rozpouštět sněmovnu, jmenovat premiéra, soudce Ústavního soudu a tak dále. Je zkrátka mocný, především neformálně, protože Ústava nechává mnoho prostoru mezi řádky.

A teď znovu, jakkoli může Miloš Zeman kvůli svým pokřiveným postojům k postiženým, kvůli své podivné náklonnosti k Putinovu režimu, kvůli svému dvojímu metru, pokud jde o majetek jeho kancléře, kvůli “virozám” a sprosťárnám připadat někomu jako nebezpečný šílenec, je to ještě pořád v normě. Je tu mnohem větší riziko, že Češi někdy v budoucnu zvolí za hlavu státu někoho mnohem nebezpečnějšího.

Mnohokrát se nevyplatilo, když byla příliš velká moc svěřena jen jednomu člověku. Možná je to extrémní názor, ale funkce prezidenta by navíc dnes už nemusela plnit jinou než čistě reprezentativní roli. Pokud vůbec nějakou. Nejde o nic jiného než o pozůstatek panovnických tradicí. Sociální evolucí se u nás prozatím dospělo k parlamentnímu zřízení s celou řadou více či méně fungujících pojistek, celé se to bude vyvíjet dál, doufejme, a teď se jen prostě nacházíme v jakémsi mezistádiu. Ještě prezidenta máme, ale fakticky ho nejspíš vůbec nepotřebujeme. Milosti může mít na starosti ombudsman, jmenování soudců celá vláda nebo jakási soudcovská rada kvůli snaze o nezávislost na politicích a tak podobně.

Ale dobře, možná je na podobné úvahy brzo. Tak se prozatím podívejme na aktuální žebříček nejpopulárnějších politiků a uvědomme si, že možná jeden z nich, nebo někdo jemu podobný, by mohl Zemana za tři roky na Hradě vystřídat. A hele, podle CVVM je v první pětce i Okamura.