Finlandizace české zahraniční politiky

Zahraniční politika malých zemí je tak silná jako politika jejich nejsilnějších spojenců. Neměla by nám proto uniknout německá změna kurzu vůči Putinově autokracii.

Zatímco se plahočíme za Zemanem, za hranicemi Česka vesmír nekončí. Je jistě fascinující hřát se pocitem, že si naší země všimla díky prezidentovi některá zahraniční média. Byť se Česká republika přesouvá z jejich zahraničních rubrik do sekce “bizár dne”.

Rád bych vzpomenul, že bývaly časy, kdy zahraniční politiku víceméně určoval člověk, kterému se říkalo ministr zahraničí. Ke změně ústavy nedošlo a ani samotná pozice nebyla zrušena.

Jedna věc je plísnit Zemana za jeho nekontrolovatelné řádění a druhá je se ptát, proč mu to česká vláda dovolí. Jelikož neexistuje šance, že by se Zeman v dohledné době probral z amoku, je nutné se ptát vlády, kdy ho konečně vrátí do pozice, která prezidentu této země náleží a sluší - ke kladení věnců a udělování medailí.

Když byla u moci ODS, dusil ji z prezidentské pozice Václav Klaus, který zneužíval pro své účely kliku jeho oddaných fanoušků. Ve stejné zničující pozici je nyní ČSSD. Byť se vztah předsedy strany a prezidenta daří držet v kultivovaných mezích, rozhodně to není zadarmo. Sobotka v zahraniční politice Zemana pouze nesměle koriguje a hasí akutní požáry.

Podstatná část ČSSD má v zahraniční politice blíž k Zemanovi než k Sobotkovi či Zaorálkovi, což tuto dvojici značně paralyzuje. Oba čeká obhajoba postů na sjezdu strany v březnu 2015. Jenomže vysvětlení není omluva a těžko věřit, že jim po obhájení pozic narostou křídla a narovná se páteř. Destabilizace a částečná okupace Ukrajiny Ruskem ohrožuje celou Evropu a je tristní, že za Českou republiku zní nejsilněji hlas vůči Putinovi servilního Zemana. Ten přitom dotahuje dokonce Klausovu prezidentskou strategii východních příslibů.

Zatímco řešíme prezidentovy obskurní výroky, je to naše země, která se ocitá v jakémsi stavu nepřiznané varianty finlandizace - hlavním krédem je být se všemi zadobře, každému říct, co chce slyšet, a tak nějak čekat, jak to všechno dopadne. Při jakémkoli výsledku budeme na straně vítězů a vždy můžeme říct - my jsme vám to říkali. Rubem této strategie je, že budeme také za všech okolností poražení, což je ovšem poloha, na kterou je tahle země zvyklá. Co Česká republika nepochopila, z toho se už Finsko poučilo.

Začíná jít do tuhého - k Rusku shovívavé Německo otáčí kurz. O Angele Merkelové se traduje, že jí trvá dlouho, než se konečně k něčemu odhodlá. Nuže, k této situaci došlo a Merkelovou přestalo bavit neustále poslouchat Putinovy sliby a výmluvy a pak sledovat jeho diametrálně odlišné chování v praxi. Německá premiérka varuje, že nás čeká dlouhodobý konflikt, protože se s Putinem nelze domluvit.

Pro Česko neexistuje důležitější země, než je Německo, a velmi rychle se můžeme dostat k otázce, zda jít proti Německu, nebo proti Rusku. Ještě nedávno by přitom takové dilema ani nemohlo nastat, protože odpověď by byla zřejmá. Dnes je zcela reálné, že by si na ní zahraniční politika naší země v tom lepším případě vylámala zuby.

Česká republika balancuje někde mezi Polskem a Maďarskem. Že jsme si Miloše Zemana zvolili v přímé volbě, je fakt. Ale stejným faktem je, že jsme si navolili strany současné vládní koalice, z nichž žádná otočku zahraniční politiky někam do ruských stepí v programu neměla. Je proto načase vyzvat vládu, aby přestala alibisticky krčit rameny a šla se Zemanem do přímého střetu.