Sobotka, Hamáček, uličníci zahraniční politiky

Znáte to z obecné školy. Když mají dva uličníci průšvih, svedou všechno na třetího, který se nemůže bránit, protože zrovna na koberečku v ředitelně není. A i kdyby tam byl, stejně by se nemohl ozvat, protože má menší svaly a dostal by za dveřmi nakládačku.

První dva výtečníci se jmenují Bohuslav Sobotka a Jan Hamáček. Dostali v USA co proto, neboť Česko se zjevně v mnoha ohledech odklání od havlovského konceptu podpory lidských práv. A svedli to veřejně na třetího: subalterního úředníka, náměstka ministra zahraničí Petra Druláka. Oni nic, to jen Drulák nerespektuje vládní politiku. Druláku, ty ty ty!

Kdyby nešlo o tak vážnou věc, mohli bychom si pomyslet něco o zákonech padajících exkrementů a nechat to být. Jenže tady jde o směřování země, spojenecké vazby, základní hodnoty, budoucnost Česka v nejširším slova smyslu.

Opravdu nám chce Sobotka tvrdit, že jeden úředník může zválcovat hodnotovou orientaci země a to ještě proti vůli vlády? Co je to tedy potom za vládu, co on za premiéra? Všechny myslitelné varianty balancují mezi neuvěřitelností a trapností.

Sobotkovy výroky o respektu k odkazu Václava Havla jsou zatím jen slova, slova, slova. Aby jim premiér dodal váhu, musel by udělat dvě zásadní věci: Především ministru zahraničí Lubomíru Zaorálkovi přikázat, aby si Druláka srovnal a vrátil se k podpoře disidentů, kterou jeho ministerstvo zastavilo.

Za druhé by Sobotka musel přestat kličkovat před Milošem Zemanem a trvat na tom, že zahraniční politiku má na starosti vláda, že si prezident nemůže dělat svou vlastní, která se možná líbí v Pekingu a Moskvě, ale určitě ne ve Washingtonu.

A když to Bohuslav Sobotka neudělá? Inu, pak nebude ničím víc než uličníkem zahraniční politiky, který slibuje, slibuje a za rohem na spojence udělá dlouhý nos. To si ale premiér středně velké země Evropské unie nemůže dovolit, že ne?