Cena Miloše Zemana

Předávání státních vyznamenání je vzácnou příležitostí pro každého prezidenta vzpomenout si na Ludvíka XIV. a v souladu s jeho odkazem přistoupit na tezi "stát jsem já". Skupinu "přijatelných" jmen často v různém poměru ředily postavy, o jejichž přínosu této zemi jste se dozvěděli přesně v den předávání ocenění a vyznamenání.

Předávání Nobelových cen by asi vypadalo jinak, kdyby o nich nerozhodoval relativně nezávislý výbor, ale jen Švédský král, který by pak jistě mohl jeden rok dát cenu za mír matce Tereze a další rok své vnučce, protože je to hodná holka. V takovém rozstřelu se aktuálně pohybují ceny udělované prezidentem u nás a těžko to bude v dohledné době jinak.

Jaký stát ceny uděluje?

Zmatené defilé jmen za poslední roky odpovídá samotné neukotvenosti celé země, která si není jistá, čím vlastně je a jakou chce být. Střídavě se zmítá mezi posilováním a oslabováním svých vazeb na USA, Evropu a Rusko; neví, co si počít s vlastní minulostí; není si jistá, jak přepočítat lidská práva na export a zda jsou třeba umělci přínosem nebo jen "vyžírkami" dotací.

Nebezpečný tah na východ neustále sílí. Zemanovy činy posiluje svým okázalým mlčením Andrej Babiš, kterého zahraniční politika nezajímá, respektive v ní akceptuje pouze hodnoty, které lze spočítat na kalkulačce. Čím dál více se zde profiluje pakt rozdělení vnější a vnitřní moci mezi Zemanem a Babišem.

Při defilé postav na Pražském hradě nelze ignorovat, že prezidentský úřad si drží kontinuitu. Státní vyznamenání pro Bílou nebo Renče byste čekali spíše od Klause než Zemana, jenomže ti dva k sobě měli vždy blízko. Zemanův návrat z Číny na palubě letadla PPF a J&T pouze završuje to, co Klaus nedokázal dokončit. Symbióza české politiky a zájmů miliardářů se již nesnaží nijak skrývat. Není proč, voliče to nezajímá ani u prezidenta lidu.

Zeman si svou ČSSD zvládl ochočit mnohem lépe než Klaus ODS. Kde Klaus utíkal ke komentování počasí, Zeman pokračuje v prosazování své reálné politiky. Ta zahraniční již v podstatě přešla kompletně do jeho rukou. Kdy naposled jste slyšeli Lubomíra Zaorálka?

Má to cenu?

Předávání cen je v tomto kontextu poměrně nepodstatným divadlem, jež český svět pouze dokresluje a podtrhuje, nikoli definuje. Vyznamenání každého státu mají přesně takovou váhu, jako samotný stát. Marnost těch českých nezakryje ani jméno T. G. Masaryka na jedné z nich.

S ohledem na výše zmíněné byl Robert Sedláček oblečen neadekvátně dobře a vkusně. Celý humbuk okolo jeho oblečení pouze ilustruje zmatenost priorit společnosti – je jedno co se děje, hlavně když jsou lidé oblečeni jako “slušný člověk”.

Českou společnost si maže na chleba Babiš, zahraniční politika se podbízí Rusku a Číně. Pokud se chtěl někdo utěšit, že je vlastně všechno v pořádku při sledování státních plaket Miloše Zemana, dostalo se mu velmi reálného odrazu dneška. Převážně mrtvé hrdiny minulosti střídaly bezvýznamné postavy současnosti. Čest výjimkám.

Ocenění prakticky nelze přecenit – málokdo si pamatuje, kdo byl vyznamenán loni nebo snad před pěti lety. I Čeští lvi mají větší váhu.