Podvojné myšlení Miloše Zemana

Seznam osobností vyznamenaných prezidentem Zemanem v den státního svátku nevybočil z očekávání. Najdeme tu nezpochybnitelné veličiny (Winston Churchill, Nicholas Winton, Natalja Gorbaněvská, Karel Kryl, páter Toufar). Osoby, proti kterým nelze nic namítat (skupina hrdinů z Afghánistánu, vědci, lékaři). A konečně jedince, kteří vynikli hlavně tím, že nějak pomohli Zemanovi, nebo mu jsou prostě sympatičtí. 

Do poslední skupiny patří například slovenský premiér Fico, filmaři Sedláček a Renč či zpěvačka Bílá. V jejich případě Zeman potvrdil, že je schopný a ochotný používat státní vyznamenání jako honorář pro své věrné. Je to neestetické, ovšem po loňsku, kdy vyznamenání dostal slušovický František Čuba, jde vlastně jen o pokračování starého příběhu, byť děj graduje a příští rok se můžeme těšit na nové pointy. Pokud letos dostal medaili Za zásluhy archeolog a komunistický politik Zdeněk Klanica, může klidně následovat třeba Miroslav Ransdorf.

Za pozornost ale stojí spíš něco jiného. Jedno z vyznamenání udělovaných prezidentem se jmenuje Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Uděluje se za zásluhy o demokracii a lidská práva. Bylo proto poněkud absurdní sledovat, jak ho obřadně předává Miloš Zeman, člověk, který o den dříve v komunistické Číně dal najevo, že o svobodu a demokracii mu rozhodně nejde v první řadě, pokud mu o ně jde vůbec. Na setkání s čínským protějškem se zapřísahal, že jsou mu lhostejné prodemokratické protesty v Hongkongu, že mu nad jiné záleží na územní celistvosti Číny, že se distancuje od tibetské exilové vlády a tak dále. 

Je vůbec představitelný větší rozpor? Zeman se ve Vladislavském sále dekorativně přihlásil k hodnotám svobody, ale není ochoten pro ni udělat vůbec nic, naopak ujišťuje, že před jejím potlačováním bude mít důsledně zavřené oči. Bylo by zajímavé zjistit, co si o tom myslí osobnosti oceněné právě Řádem TGM, zakladatel Česko-rakouské společnosti Eduard Harant, cestovatel Miroslav Zikmund a zpěvačka Hana Hegerová. Karel Kryl už neřekne nic, přiléhavý by ale byl verš z jedné z jeho nejznámějších písní: „Prší a venku se setmělo.“

V otázkách by se dalo pokračovat i mimo okruh osobností oceněných Řádem TGM. Co by řekl čerstvý nositel medaile Za zásluhy, komunisty umučený páter Josef Toufar na to, že muž, který mu dává vyznamenání, uznává nezadatelné právo jakéhokoli režimu zavírat a mlátit lidi, kteří chtějí přesně to, co chtěl v padesátých letech on, tedy svobodu a demokracii? 

Co by řekla Natalja Gorbaněvská, jedna ze statečných, kteří v roce 1968 protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci Československa, že ji oceňuje prezident uznávající nezadatelné právo Vladimira Putina na plíživé zavádění samoděržaví v Rusku a právo na hájení zájmů stále méně demokratického impéria na Ukrajině? Jak by Gorbaněvská ohodnotila Zemanovu mantru „nevměšování se do vnitřních záležitostí suverénních zemí“, když ji samotnou právě takové „vměšování“ stálo několik let svobody a vyneslo jí další roky perzekuce? 

K Zemanovu štěstí se to nedozvíme. Ale usuzovat můžeme z prohlášení dalších demonstrantů z Rudého náměstí 1968 Pavla Litvinova a Viktora Fajnberga, kteří se odmítli zúčastnit slavnostního večera. „Nedávná vystoupení Miloše Zemana k špatně zamaskované agresi Vladimira Putina proti Ukrajině jsou neslučitelná s heslem: Za vaši a naši svobodu. To Nataša Gorbaněvská přinesla na Rudé náměstí 25. srpna 1968. Svoboda je nedělitelná, je stejná pro Ukrajince, Čechy i krymské Tatary. Pokud je zrazena na jednom místě, zrazena je všude.“

Není potřeba používat tak silných výrazů jako zrada svobody. Ale pokud český prezident, jak kdysi napsal Václav Havel, ztělesňuje hodnoty země, je na místě ptát se, jaké hodnoty to v Zemanově případě jsou. Hodnoty svobody vyhlašované skrze jména osobností oceňovaných 28. října, nebo hodnoty byznysu bez přívlastků prezentované v Číně a vůči Putinovu Rusku? Nebo snad obojí, v dialektické jednotě?