Naše životy od voleb do voleb I.

Leckdo si to už ani nedovede představit, ale byly v této zemi časy, kdy vládl - téměř - všeobecný optimismus. Od největšího zdražení, které většina obyvatelstva kdy poznala, uběhlo něco málo přes rok, politická reprezentace se vcelku bez valného výsledku stěhovala od jednoho zámku k druhému, aby se zkusila domluvit, co tedy bude s federací, Čechoslováci nepostoupili na fotbalové Euro 1992 ve Švédsku, ani doma nevyhráli světový šampionát v hokeji - a dva zdánlivě největší volební soupeři se trumfovali volebními hesly "Budoucnost máte ve svých rukou" a "Jdeme správnou cestou".

Volby 1992 zůstanou - samozřejmě nepočítáme-li nevolby 1990 - zřejmě těmi nejklidnějšími, v podstatě předvídatelnými a hlavně těmi posledními, které neskončily všeobecným překvapením. Těžko se někomu ještě povede vyhrát o 15 procent. Psát tohle před dvěma měsíci, asi bych suverénně tvrdil, že se do české sněmovny (tehdy se tedy volilo ještě do České národní rady) už nikdy nemůže dostat osm různých stran, z nichž se šest bude motat kolem hranice šesti procent. Nejspíš může.