Nezbytná strategická vize

Národní investiční plán by samozřejmě měl existovat a co víc, měl by být součástí celkové národohospodářské vize. Představa, že se např. nevýhodná struktura ekonomiky jaksi změní sama od sebe, je zcela iluzorní. Plánovat musí každá organizace, a o to lépe i tak obrovská jako je národní stát. Samozřejmě, že plán nemá mít podobu detailního rozpisu všech možných či nemožných položek – tato image plánovaní je často v ČR používána pravicí. Takový plán je nejen nesmyslný, ale rovněž nemožný.

Naučit se ale dlouhodobě strategicky uvažovat, pokusit se zavést více participativních technik do přípravy zásadních rozhodnutí, začít zavádět na všech úrovních veřejné správy systém Open Data, to jsou cesty, jak ČR dostat na jasnou trajektorii, která by měla co nejvíce odpovídat celospolečenskému konsenzu a sociálnímu smíru. Je absurdní rozdrobovat zdroje z fondů EU na nepřehledné množství výzev a projektů – ledaže účelem je klasické dobývání renty.

Je nesmírně nákladné zmítat se v hospodářské politice od jednoho extrému k druhému, zavádění nesmyslných opatření (DONEZ, IZIP, S-karty) a následně je draze rušit – opět ledaže je skutečným cílem dobývání renty. Otázka národohospodářské vize by se měla stát klíčovou otázkou předčasných voleb. Státní investiční plán by poskytl předvídatelnost hospodářské politiky vlády. Jistě by stálo za zvážení vytvoření suverénního fondu.

V případě ČR by to ovšem nemohl být ropný fond, ale snad by bylo možno využít zdroje státních firem. Národní stát, obzvláště velikosti ČR. má sice omezenou ekonomickou suverenitu, což je nejlépe viditelné na snižující se fiskální kapacitě. Neznamená to ale, že nemůže dělat nic a sám se uvelebit v roli diváka. Je potřeba hledat nové, efektivní cesty, více se zaměřovat na mikro-strukturu (odvětví, velikost firem, klastry) a v rámci mezinárodních organizací či integračních seskupení (EU) pak aktivně vyhledávat partnery pro prosazování agendy zvyšující fiskální kapacitu státu (např. boj proti daňovým rájům).