Úspora non grata

Během přípravy „transparenční“ novely zákona veřejných zakázkách jsem opakovaně čelil otázkám od novinářů i veřejnosti, kolik se asi díky ní ušetří. Zda větší míra soutěžení a kýžená eliminace předražených zakázek připravených „na míru“ spřízněným dodavatelům povede k úspoře deset, dvacet či víc procent z šesti set miliardové sumy ročních veřejných výdajů na veřejné zakázky. Mimochodem, sám vládní návrh odhadoval v důvodové zprávě úsporu 15%, tedy 87 miliard Kč.

Odmítal jsem takovou magii s čísly, protože něco takového se opravdu nijak spočítat nedá. Navíc státní instituce mají vždy tendenci utratit právě tolik – ne méně, ne více než – kolik je jim pro ten který rok rozpočtově přiděleno. Cílem „transparenční“ novely pak podle mne mělo být spíše to, aby za rozpočtově přidělené peníze dostali zadavatelé větší a lepší plnění – více silnic či škol – než samotné snížení veřejných výdajů.

O samotné prospěšnosti úspor z „předražených“ zakázek však nikdo nepřemítal, to bylo v kategorii „o tom se nediskutuje“. A ejhle, rok se s rokem sešel, a narodilo se úsilí k demolici novely, které se odpíchlo od startovacího bodu – nářku nad snížením objemu veřejných zakázek, za který prý může novela. Ti, kteří se sami podívali na statistiky za loňský rok, kroutili hlavami: jak někdo může říkat, že veřejné zakázky poklesly, když statistiky ukazují, že naopak narostly? Vysvětloval jsem, že rok 2012 byl tak mimořádný, že se z něj žádný přiměřený závěr udělat nedá. Jednak snížením limitů do sledovaných kategorií zakázek přibyly takové, které tam dřív nebyly – odtud ten jakoby nárůst, prostě srovnávání nesrovnatelného. A pak: před účinností novely v dubnu se spousta zadavatelů „předzásobila“, a poté několik měsíců nastal pochopitelný propad, umocněný dlouhým čekáním na prováděcí vyhlášky. K tomu navíc masivní rozpočtové škrty ke krocení veřejného dluhu. Prostě z údajů za loňský rok si každý zobecní závěry, jaké chce, ale žádné rozumné se vzhledem k mimořádnosti roku udělat nedají. To je jak vzít si rok 1993 a zkoušet nad ním dumat, jak meziročně narostl zahraniční obchod se Slovenskem.

Pokles veřejných zakázek (ať už nastal či ne) však v debatě k mému nezměrnému překvapení vyzníval jako již apriori negativní jev. Přitom připomínám: veřejné zakázky nejsou pojmem měřitelným, počitatelným. Počítat lze jen buď zadávací řízení (to je pro hospodářství či veřejné blaho docela nezajímavé číslo, a to i s ohledem na témata jako účelové dělení zakázek apod.). Anebo lze počítat peníze veřejným sektorem utracené. Pokud by hypoteticky dříve úředník z důvodu své „zainteresovanosti“ zaplatil dodavateli 100 a v důsledku větší nucené publicity o zakázkách by nyní za totéž po soutěži zaplatil jen 80, i toto by znamenalo onen „pokles“ veřejných zakázek. Je to špatně?

Ano, keynesiáni i mnozí představitelé levice nejspíše doporučí zvýšení veřejného utrácení jako stimul k hospodářskému růstu. Pokud však nářky nad údajným poklesem veřejných zakázek přicházejí z pravice, jeví se to poněkud zvláštním. Je lepší vybírat více daní, více prostavět či jinak utratit přes státní pokladnu, a tím oživovat hospodářství? K menšímu šetření a většímu utrácení přeci vyzývají už i představitelé EU… Nevím, nejsem ekonom, hodnotit nechci. Ale jestliže tak má či nemá být, o tom nechť vláda rozhodne nastavením rozpočtu a ne tím, že seškrtá požadavky transparentnosti v novele zákona o veřejných zakázkách. Už i proto, že tato nepřinesla nové restrikce či složité postupy, ale jen: zveřejňovat, zveřejňovat, zveřejňovat. Že se toto některým úředníkům a firmám nelíbí, je pochopitelné – někomu se vždy ve tmě loví lépe. A tak jsou úspory na veřejných zakázkách po roce tlačeny ze společensky žádoucích mezi nežádoucí jevy.