Masová komunikace je slabým bodem dnešních demokracií

V den, kdy se upálil Palach na pražském náměstí, jsem byla o pár roků mladší než on, mně bylo 14 let. Palachova pochodeň ozářila svět, o kterém jsem si myslela, že je spravedlivější, než ten můj. Bylo mi 24 let, když se mi dostala do rukou esej s fascinujícím názvem "Moc bezmocných", v níž bylo upozornění, že byla publikována v Itálii, aniž by o tom autor věděl: Havel nevěděl, že se dostal až k nám, a my jsme nevěděli, kdo byl Havel. Ale ten název pro mě byl mantrou, přičemž - jakmile jsem dostudovala filosofii – jsem pracovala jako novinářka a každý den jsem se snažila „čistým“ způsobem mluvit hlasem těch, kteří ho neměli.

Drahý Václave, po více než třiceti letech stále věřím v to, co jste říkal, že vše se může zrodit z uvědomění, a chtěla bych s Vámi sdílet nějaké své úvahy, počínaje tou o mé Zemi. Země, kde si před několika lety někdo vymyslel svobody v množném čísle, aby z nich udělal cosi vulgárního a aby je mohl přetvářet ve zvůli a malou osobní moc. Země, jež se stala zjevným důkazem toho, jak moc těch mocných, v takzvaných dnešních demokraciích, je schopna operovat neustálou a ničím nerušenou manipulací vědomí jednoduše falšováním slov, jejich překrucováním a zneužíváním: a to až do bodu, kdy slova zůstanou prázdné obsahu. Problémem nyní je: co je autentické? Kolem nás je příliš hluku, abychom to mohli pochopit.