Reforma, která si sama podráží nohy: jak změna poplatku vyprázdní penzijko

Studie poradenské společnosti EY postavená na datech sbíraných ČNB ukazuje, že reálné náklady sektoru se za posledních deset let pohybovaly v průměru na 0,82 procenta. Pohled do oficiální tabulky nákladovosti je ještě nemilosrdnější: za posledních pět let se pod hranici 0,5 procenta dlouhodobě nevešla ani jedna z devíti penzijních společností na trhu. Žádná. Nejde tedy o to, že by regulátor stlačoval nafouknuté marže. Jde o to, že stát má aktuálně ambici stanovit cenu produktu využívaného miliony Čechů  pod jeho náklady.  

Penzijní společnost, které stát zafixuje ztrátu na každém klientovi, nezačne klientům vydělávat víc. Začne škrtat – a začne u toho, co ji nejvíc stojí a je nejméně vidět. Tou první obětí bude marketing a výdaje spojené se získáváním nových klientů. Historicky platí, že devět z deseti smluv dnes vzniká přes finanční poradce, jejichž provize je zastropovaná přímo zákonem a jedná se zhruba o 3000 Kč.

Ostatní formy akvizice jsou z hlediska nákladů srovnatelné. Při dnešním nastavení se investice do získání nového klienta vrátí zhruba za jedenáct let spoření. Při stropu 0,5 procenta by se tatáž investice vracela odhadem 37 let – což při běžné délce a struktuře smluv znamená, že se nevrátí nikdy. Získávat nové klienty by pro společnosti přestalo dávat ekonomický smysl, protože by na každém jednotlivém z nich prodělávaly.

Dovolím si prostou aritmetiku. Trh dnes uzavírá zhruba 100 tisíc nových smluv za čtvrtletí, což sotva pokrývá přirozené odchody do důchodu a ukončené smlouvy. Kdyby tempo akvizice nových klientů spadlo na čtvrtinu – a to je při ceně pod náklady velmi realistický scénář – mohlo by penzijko čistě začít ztrácet řádově 300 tisíc lidí ročně. Do konce jednoho volebního období to je téměř milion klientů. Čtvrtina celého systému. Kde je tedy těch 600 tisíc mladých nováčků zmíněných ministryní Schillerovou?

Je tu ještě druhý, méně viditelný důsledek. Společnost pod trvalým tlakem na nejnižší možnou cenu si logicky pořídí to nejlevnější, co na trhu existuje – pasivní globální indexové fondy. Úspory českých domácností tak ve velkém poplynou za oceán financovat zahraniční, zpravidla americké korporace. Nebudou financovat českou infrastrukturu, dostupné bydlení ani sociální a zdravotnická zařízení, která budeme čím dál víc potřebovat pro stárnoucí populaci.

To je paradox, který stojí za zdůraznění. Vláda dlouhodobě a správně mluví o zapojení soukromého kapitálu do rozvoje země. Tento konkrétní poplatek by přitom dělal pravý opak – vytlačil by domácí investice ze systému, protože na aktivní správu zaměřenou na místní projekty by nezbylo.

Cena za produkt musí pokrývat reálné náklady. Proto nabízíme tři návrhy, které všechny reflektují dobrou praxi v ostatních evropských zemích. Za prvé, zvýšit strop poplatku za správu na úroveň, která pokryje doložené náklady. Za druhé, zachovat poplatek za zhodnocení – ale navázaný na benchmark, tedy placený jen tehdy, když správce klientovi skutečně vydělá nad srovnávací index. To je odměna za výsledek, ne za pouhou existenci, a je to nejsilnější motivace k aktivní správě, jakou regulace umí vytvořit. A za třetí, oddělit náklady třetích stran od odměny samotné společnosti, jak to standardně funguje napříč Evropou. Jakékoli zásadní snížení poplatků navíc nelze zavést ze dne na den – potřebuje přechodné období v délce alespoň tří let. I to je osvědčená praxe z vyspělého světa.

Na druhou stranu, veřejným prostorem v posledních týdnech rezonuje údajná iniciativa na “soft enrollment”, což je označení pro informační povinnost zaměstnavatelů vůči zaměstnancům ohledně existence penzijka. Tento návrh ignoruje realitu toho, jak skutečně občané do penzijka vstupují. Pouhé poskytnutí informace nikoho nepřesvědčí, aby si uzavřel smlouvu na dlouhodobý produkt. Obávám se, že to povede jen k další administrativní povinnosti zaměstnavatelů bez skutečného přínosu pro systém.

Reforma penzijka je potřebná a návrh má své jasné plusy. Byla by velká škoda potenciál celé reformy znegovat jedním parametrem. Asociace penzijních společností ČR přináší konkrétní, podložená fakta. Věříme, že během projednávání v parlamentu se nám podaří přesvědčit politickou reprezentaci o nutnosti návrh upravit. Budoucnost penzijka na tom závisí.

Autor je prezident Asociace penzijních společnost ČR