Maďarsko a Turecko ukazují, proč spojení opozičních stran nemusí nutně znamenat i sjednocení jejich voličů

Opoziční strany čelící stále autoritářštějším vládám dostávaly po léta zdánlivě samozřejmou radu: spojte se. Spojte své hlasy, odložte ideologické rozdíly, dohodněte se na společném kandidátovi a připravte vládnoucí stranu o výhodu rozdělené opozice. Maďarsko a Turecko však ukazují, že tento recept ne vždy funguje.

V obou zemích mimořádně široké opoziční koalice v celostátních volbách neuspěly – v Maďarsku v roce 2022 a v Turecku v roce 2023. Krátce poté však jediná opoziční strana dokázala oslovit voliče daleko za hranicemi své tradiční voličské základny. Maďarská Tisza nakonec v dubnu 2026 porazila Fidesz Viktora Orbána. Turecká Republikánská lidová strana (CHP), která kandidovala převážně samostatně, získala v komunálních volbách v roce 2024 nejvíce hlasů v celé zemi.

Problém nespočíval pouze v tom, že opoziční koalice sdružovaly strany s velmi odlišnými ideologiemi. V širokých aliancích jsou neshody nevyhnutelné. Hlubší problém spočíval v tom, že voliči sledovali všechna vyjednávání mezi opozičními lídry, ale jen obtížně si dokázali představit alternativní vládu, která z nich měla vzejít.