Národní rozpočet rozvířil vášně. Teď je ale čas upnout pozornost i k tomu evropskému

Divoká atmosféra tuzemské diskuse o podobě státního rozpočtu na rok 2027 by neměla zastřít pozornost věnovanou paralelně zahájenému procesu o tom, jak bude vypadat rozpočet evropský, pro nás též velmi významný. Letošní podzimní sezona odstartuje fázi vyjednávání o tom, jak bude evropský rozpočtový rámec vypadat až do roku 2034. Tato fáze by měla skončit asi za rok a jejím výsledkem by měla být podoba fiskálního nástroje Evropské unie, který bude vstřícný k našim potřebám a v němž si i nadále Česká republika udrží svoji čistou pozici (jež se pohybuje někde kolem jednoho procenta našeho HDP).

Nejde tedy o částku malou a není přitom vyloučeno, že v podobném rozsahu půjde o období s naší kladnou čistou pozicí již poslední. Ani ne tak proto, že bychom za nějakých osm let zázračně zbohatli (i když ani to nelze vyloučit), ale hlavně proto, že zaručené národní obálky v budoucích evropských rozpočtech se budou krátit a scvrkávat a přednost dostanou stále více celoevropské priority.

Komentář Luďka Vainerta

Vládní „škrty“ jsou, jako by se do dluhů padající rodina vzdala dvou kafí měsíčně. Obrat nepřinese ani nejlepší rok volebního období

21. 9. 2026 ▪ 4 min. čtení

Budoucí evropské rozpočty by měly i v duchu Draghiho zprávy být velmi protržní a zaměřené na podporu konkurenceschopnosti. A to Česká republika potřebuje jako sůl. Výrazně zaostává v produktivitě, inovacích, kapitalizaci znalostního potenciálu i schopnosti přímo oslovit konečného zákazníka moderním způsobem.

Zkrátka tuto příležitost bychom neměli promrhat ani projíst. Prosperita a konkurenceschopnost jsou základem proto, že budou zajištěny i budoucí vysoké sociální standardy a potřeby. Opačně to nefunguje. Lze tedy doporučit, aby alespoň část pozornosti věnované nyní národnímu rozpočtu byla též soustředěna na podobu toho evropského a jeho efektivní využití v České republice ve střednědobé budoucnosti.