O nakažlivosti zla aneb jak snadno se šíří nenávist, korupce či kriminalita

Představte si, že přijdete na úřad s žádostí o stavební povolení, kde vám úředník oznámí, že si vzhledem k jeho pracovní vytíženosti počkáte na vyřízení jeden rok. Ledaže byste byli ochotni dát mu v obálce jistý obnos peněz, pak by se vše výrazně urychlilo. Hlavou vám v ten moment proběhne asi spousta otázek. Budete se zřejmě zaobírat etickou a morální záležitostí celé věci, možná budete přemýšlet nad tím, co by vám hrozilo, kdyby se uplácení provalilo, a třeba vás také napadne, jestli úplatek v konečném důsledku skutečně vše zrychlí.

Pravděpodobně vás ale nebude trápit problém, zda samotné setkání se zkorumpovaným úředníkem bude mít vliv na etičnost vašeho chování v budoucnosti. Odpověď, kterou na tuto poslední otázku dává série experimentů několika vědců v čele se slavným psychologem Danem Arielym, není moc povzbudivá. Ukázalo se, že i čestní lidé, kteří v rámci pokusu odmítli poskytnout úplatek, při následné hře v kostkách podváděli daleko více než ti, kteří se s korupcí vůbec nesetkali. Jak Ariely píše v článku na webu Scientific American, jejich studie naznačuje, že korupce je jako nakažlivá nemoc: šíří se rychle, často jen tím, že jste svědkem korupčního jednání (aniž byste se jej aktivně účastnili) a postupem času je stále těžší ji omezit a kontrolovat.