Příslušnost ke "stádu" a realizace příslušných mimiker

Každá záliba sdružující lidi (stejně jako profesní uskupení) vede k tomu, že si vytvoří a osvojí specifické názvosloví pro věci a dění jinak běžné. Ti první vytvářeli, ti další se v podstatě jen "konzumovali". Na jedné straně je to logické, na straně druhé se nemohu zbavit dojmu, že je v tom značný prvek okázalosti a exhibicionismu. A snobismu – velmi výstižného slova, které z nějakých důvodů upadlo do zapomenutí. 

Endemickou slovní zásobu doplňují vnější projevy – oblečení, obuv, doplňky (vojáci říkají výstižně výzbroj a výstroj). To je sice také výrazným znakem společenství, ale přece jen v civilním životě není úplně na místě. Nosit indiánskou čelenku nebo maskáče a kanady do práce je už příliš nápadné, zpravidla i nevhodné. Naproti tomu mluva vidět není a mezi svými si tak vyznavači toho či onoho užijí, aniž by na ně bylo vidět. Spiklenectví je další nedílný prvek projevů, o kterých se zmiňuji.

Před mnoha léty byl rozšířený bridže, dílem jako součást protestu proti režimu – hra tichá, neokázalá, klubová. Můj tehdejší kolega trávil dobrou polovinu pracovní doby telefonováním si se spolupostiženými o partiích sehraných o víkendu. Bez karet je do (našeho) úmoru probírali, až jsme je okřikovali; nevěděli jsme, o čem mluví. Telefonní cenzoři museli mít hlavy jako pátrací balón, protože klasický jinotaj je dětská hra ve srovnání s průběhem licitování. Pro nezasvěcené – hráčské pozice se nazývají podle světových stran...