Sloupek Martina Malého: Náruč slizu, kapka žluči, bláto po kotníky a příšeří po celý den

Znáte tu historku o žábě, která z vroucí vody vyskočí, ale ve vodě, která se pomalu ohřívá, zůstane, protože si říká, že "to je ještě dobré" – až se sama uvaří? Je velmi trefná, často používaná a naprosto mylná. Ve skutečnosti žába vhozená do vroucí vody zemře a pomalu ohřívaná z hrnce vyskočí, protože není blbá. Ale princip postupného utahování šroubů, u kterých si lidé říkají, že "to ještě jde", je reálný…

Zajímalo by mě, zda má podobné trefné pojmenování i jiný syndrom, kterého si začínám všímat kolem dokola. Totiž syndrom malého úpadku, v intencích výše zmíněného přirovnání je to "syndrom částečně ohřáté vody".

Naši pokusnou myšlenkovou žábu dáme do hrnce, ohřejeme vodu a udržujeme ji mírně ohřátou. Žábě to je sice nepříjemné, ale nevyskočí, ani ji to nezabije. Jen bude žít v nepříjemném prostředí. Co se s ní stane?

A co se stane s lidmi, kteří budou zažívat lehce nepříjemný život? Ne moc, aby je to vybudilo k akci, ale dost na to, aby nad tím nemávli rukou. Jako kdybyste se brodili blátem, které vás nestáhne, neutopí, nebude ani po kolena, abyste bojovali o každý krok, bude tak po kotníky. Zato bude všude. Kamkoli se hnete, tam bude bláta po kotníky. Je to protivné, občas má bláto tendenci vyzout vám botu, ale v zásadě nic, co by se nedalo zvládnout.

Dá se to zvládnout. Zvládnete to dnes, zvládnete to zítra, zvládnete to celý měsíc, dva, rok… Stále to budete zvládat, ale po čase zjistíte, že se s vámi něco stalo. Že jste neustále lehce podráždění, unavení a že vám "něco vadí, ale nevíte přesně, co to je". Bláto? To už ani nevnímáte, nevšímáte si ho, berete ho "tak, jak to je" a jako "nutné zlo". S blátem jste se přece smířili, tak co se děje?