Jsme opravdu neznabozi, nebo se hraje o něco jiného?

Minulý rok se objevilo hodně článků na téma českého ateismu či až ostentativní české bezbožnosti. Většina z nich nestála za zmínku, protože autoři patřili do kategorie grafomanů, kteří se rádi přidají k mainstreamu, aniž by přidali myšlenku. Za pozastavení stojí článek, který se objevil v čase vánočním. Z praktických důvodů autora neuvedu, abych se mohl věnovat jen tomu, CO, nikoli KDO.

Podle něj se prý našinci na jedné straně zaštiťují křesťanskými hodnotami, na straně druhé brojí proti kněžím z jiných zemí, kteří nás o ně mají připravit tím, že zaskakují za ty naše. Kostely prý zejí většinou prázdnotou, na mších bývá jen hrstka věřících, z nichž někteří se obřadu ani aktivně neúčastní (nemodlí se, nepřisvědčují knězi, neříkají "amen"), což kněze údajně irituje.

Jsem ateista. Ateismus není zcela synonymem nevíry, protože ta není přesně definována. Mnozí ateisté ostatně udávají, že sice nevěří ani v Boha, ani v boha, ale v něco "mimo". Můj ateismus je čistý ve smyslu absolutní definice: nevěřím v Něco, co by vědomě a integrálně řídilo naše konání, bytí, osudy. Podléháme přírodním zákonům, jež jsou částečně kodifikovány přírodními vědami, ale nevěřím, že existuje nějaká vyšší inteligence mající s námi jakékoli úmysly. Občas sice utrousím povzdech "panebože, do čehos to dal rozum", ale doslova to nemyslím (a Tobě, Bože, se za to z celé duše omlouvám).