Překvapení sloni v americko-severokorejském porcelánu

Vypadalo to jako zčistajasna, když americký prezident odvolal plánované setkání v Singapuru, které mělo přinést zásadní průlom do více než půl století trvající korejské krize. Desetiletí vyostřených vztahů však nezmizí během několika týdnů, a už jen proto se zdál optimismus předcházející očekávaný červnový americko-severokorejský summit přece jen přehnaný. Důvody byly dva. Jeden se týkal podstaty věci a druhý, možná náhodný, vyplýval ze vzájemného nepochopení.

Oběma vůdcům, Donaldu Trumpovi i Kim Čong-unovi, by sice prospělo dosáhnout viditelného diplomatického úspěchu, který by každému z nich dodal doma i na mezinárodní scéně prestiž. Byl tu ale zároveň zásadní rozdíl v tom, co si každá z obou stran představovala pod pojmem denuklearizace Severní Koreje. Washington – a nutno ihned dodat, že nejen on, ale i do značné míry Peking nebo Moskva – tím mínil co nejdříve úplné, ověřitelné a nezvratné odstranění jaderného vojenského programu Severní Koreje. Ta si však představovala, přinejmenším v první fázi pouze jeho zastavení, jak to předvedla okázalým zničením již beztak poškozené pokusné atomové střelnice, které nijak nedokazovalo, že se denuklearizace bude týkat již vyrobených jaderných bomb. V očích stalinistického a vysoce paranoidního režimu představují pojistku vlastního přežití.