Byla by škoda spolupráce s Čínou nevyužít

V sektoru finačních trhů existuje teze, že se málokdy vyplatí “jít proti trhu“: toto moudro je založeno na jednoduchém principu “kolektivní inteligence”, tedy že tisíce mozků dohromady je většinou chytřejších, než mozek jedné osoby nebo malé skupiny osob. Výjímky se samozřejmě najdou: může nastat situace, kdy má malá skupina osob přístup k lepším informacím než zbytek trhu (ať už legální, a nebo nelegální cestou). No a občas se opravdu stane, že někteří géniové odhadnou bublinu anebo naopak skvělou investiční příležitost ještě před tím, než si to uvědomí všichni ostatní.

Čína je dnes největší výrobní a exportní ekonomikou na světě, globálně má druhý největší nominální HDP a je jedním z nejsilnějších geopolitických hráčů. Nebylo tomu tak ale vždy. Vzpomínky na první dvě třetiny dvacáteho století dodnes nahání Číně strach: ve dvacátém století zemřelo na světě na následky hladomoru odhadem 70 milionů lidí, z toho odhadem 68 milionů během deseti největších hladomorů. Z těchto deseti největších hladomorů se udály rovnou čtyři v Číně, a to včetně toho úplně nejděsivějšího: Velký čínský hladomor v letech 1959-1961 způsobil podle oficiálních statistik čínské vlády smrt patnácti milionů lidí, zatímco neoficiální statistiky udávají počet až 43 milionů mrtvých.

Tato čísla jsou těžko představitelná: pokud rozdělíme období let 59-61 na vteřiny, a vezmene nejčastěji uváděný odhad 29 milionů mrtvých, pak nám vychází, že během těchto příšerných dvou let umřel v Číně na následky hladu človek každou druhou vteřinu. Někteří pro srovnání udávají počty mrtvých během druhé světové války: z celkového počtu až 85 milionů mrtvých vychází lidská smrt na každou 2.5 vteřinu, z čehož můžeme usoudit, že ani člověk sám vědomě nedokáže zábíjet tak hrozivě a efektivně, jako hlad, který nastal v Číně na konci padesátých let minulého století.

V Roce 1976 nastartovala Čína postupnou sérii reforem, zaměřenou hlavně na zemědělství, státní firmy, bankovní sektor, zahraniční obchod a zahraniční investice. Pokud zmáčkneme imaginární tlačítko „forward“, které nás přetočí do 21. století, Čína za toto období urazila ohromný kus cesty kupředu: v období let 1985 až 2015 rostla čínská ekonomika průměrným tempem 10% za rok, což byl nejdynamičtější růst na světe v rámci všech větších ekonomik (a je možné se domnívat, že tento růst byl alespoň částečně motivován snahou se co nejvíce vzdálit děsivé bídě padesátých a šedesátých let a zamezit byť sebemenší možnosti opakování podobných krizí v budoucnu).

Pokud se dnes podíváme na okolní země kolem nás, zdá se, že většina států vnímá nynější Čínu jako “příležitost” a navázání užší spolupráce s Čínou jako možnost pro vzájemný další rozvoj a růst. Čína dnešní doby není komunistická diktatura: nejčastěji skloňované slovo dnešní mladé generace v Číně je “entrepreneurship”, tedy “podnikání”. Vzor mladých Číňanů je dnes spíše Jack Ma (zakladatel společnosti Alibaba), než představitelé vládní strany. Snem mladých Číňanů není pracovat ve státním aparátu, ale spíše vycestovat na pár let do zahraničí, a zkušenosti pak zúročit doma při zakládání vlastních úspěšných firem.

Určitě můžeme na Čínu nahlížet různou optikou, můžeme kritizovat politické prostředí, dodržování lidských práv anebo podhodnocování čínské měny. Bylo by ale dobré vést na toto téma racionální diskusi. Z čistě ekonomického a geopolitického hlediska se těžko hledají argumenty proti navazování užších vztahů s Čínou. Pro relativně malou zemi jako ta naše, je užší hospodářská spolupráce obrovskou možností (pokud se využije tím správným způsobem). Diskutujme proto o racionalitě budování Hodonínského kanálu, diskutujme o racionalitě investice do tradičního fotbalového klubu, diskutujme o racionalitě vstupu českých firem na obrovský čínský trh, a co to může znamenat pro naše exportéry. A zdravou diskusí eliminujme projekty, které nedávají smysl, zatímco bychom měli ocenit projekty, které smysl dávají. Byla by ale škoda nevést diskusi vůbec žádnou, a příležitost na navázání větší spolupráce se zemí s obrovským potencionálem, jaký Čína bezesporu má, vůbec nevyužít.

I v otázce apelů na lidská práva se možná dá dosáhnout větších úspěchů u přátelského vyjednávacího stolu (tak, jako třeba Dominik Duka, který se rozhodl prezidentovi Xi Jingpinu předat kritický dopis na oficiální večeři, které se účastnil), než nepřátelským povykem. Může to znít směšně, ale každý si raději vyslechne kritiku od přátel, než od nepřátel.

Možná, že ale opravdu existují pádné důvody proč s Čínou vůbec nekomunikovat a nespolupracovat. Možná, že například Miroslav Kalousek a nebo Michael Kocáb mají přítup k informacím, které jsou v rozporu s informacemi, na kterých zakládají svou zahraniční politiku země jako je Velká Británie, Francie, USA a v podstatě “zbytek trhu”. A tím se oklikou dostávame k prvnímu odstavci: i takovéto situace někdy můžou nastat. Jsou ale vysoce nepravděpodobné.

Autor studuje v USA na Massachusetts Institute of Technology obor finanční matematika, je absolventem Londýnské univerzity (Imperial College - obor letecké inženýrství)