Kdo by podporoval al-Káidu

Al-Káida, nejslavnější teroristická organizace světa, se dostala do našeho povědomí v roce 2001 útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku. Od té doby je pro mnoho lidí symbolem všeho zla a protipólem naší západní civilizace, kterou se snaží zničit.

Když pak padne řeč na člena al-Káidy, představíme si zarputilého vousáče s čepičkou na hlavě a v dlouhé džellábě. Kdyby tak vypadal každý člen teroristické organizace, nebyl by žádný problém se jich dopídit. Naneštěstí vousy jsou v islámu symbolem úctyhodnosti a čepička a tradiční oblečení patří k folklóru.

Denně takových lidí, jejichž samotný zjev by v Praze vzbudil podezření každého kolemjdoucího, potkávám desítky. S manželkou, matkou, dětmi nebo přáteli. Prodávají v obchodech, jezdí na motorkách, popíjejí kávu. Nešlehají nenávistnými pohledy po Evropanech a nepokoušejí se je vyhodit do vzduchu. Oproti tomu mladík, který v roce 2011 vyhodil do vzduchu kavárnu v Marrákeši, přišel v kožené bundě, hladce oholený, s nagelovanými vlasy. Dal si džus a náhodou zapomněl u stolu tašku.

Vzhled tedy určující není. Co je? Ráda bych to popsala na příkladech, které dobře znám z regionu, ve kterém žiji.

Bývalý marocký král Hassan II. neměl rád sever země. V roce 1972 se tam na něj pokusili provést atentát a on na tu část svojí země zanevřel. Přestal posílat peníze, přestal se starat o rozvoj a vytvořil tím stát ve státě. Mocenského vakua využil, kdo mohl. Sedmdesátá léta vyzvedla k moci monarchie Zálivu, které objevily ropu, a Írán dokázal, že teokracie je možná. Petrodolary začaly proudit do podpory šíření wahhábismu, konzervativního směru islámu, který je státní doktrínou Saúdské Arábie. Striktní učení je dáváno do spojitosti s teroristickými organizacemi, v poslední době hlavně s Islámským státem.

Saúdští kazatelé se rozprchli všemi směry. Ve vakuu severního Maroka to byli wahhábisté, kdo obnovil infrastrukturu. Postavili nemocnice, pomohli chudým, zařídili rozvoj země. Za odměnu měli tichý souhlas k postavení koranických škol, kde učili podle svého vzoru. I přes změnu politiky a skončení koranických škol v zemi je sever země stále baštou, odkud se rekrutuje většina vojáků, odcházejících do řad Islámského státu. Byli to sociálně slabí, na koho se kazatelé zaměřili, a jelikož všechno ostatní místní zklamalo, nezbývalo jim než se přimknout k tomu, kdo jako jediný dokázal zajistit přežití.

To bylo před třiceti lety, ale stejný mustr šlo pozorovat i před třemi lety v severním Mali. Rozpínání pouště zbavilo tisíce lidí obživy a ti se začali stahovat do měst. Boj za nezávislost, špatná státní správa nového státu Azáwád a následné ovládnutí regionu al-Káidou zcela zničily veškerou podporu, která se chudým dostávala. Neziskové organizace zmizely a stát přestal fungovat. Jediný, kdo se staral o chudé, byla právě al-Káida, která jim obstarávala jídlo, ošacení a základní potřeby. Dívkám přinášeli šátky, aby se mohly zahalit, a nikdo nad tím nemrkl ani okem, protože najednou bylo co jíst.

V žádném případě tedy pouze radikálové s vymytými mozky, ale hladovějící, chytající se posledního stébla. Matky samoživitelky a rodiny pastevců, kterým vymřela celá stáda kvůli suchu.

Z tohoto podhoubí, ovládaného charizmatickými vůdci s jasnou vizí a pocitem vděčnosti za to, že je o rodiny postaráno, se noví bojovníci rekrutují snadno.

Obrovský rozmach a podporu si radikální hnutí získala po ruské invazi do Afghánistánu. Ta v muslimech vzbudila touhu bránit svůj svět. Následující válka na Balkáně mezi Srby a Bosňáky, válka v Čečensku, Alžírsku, invaze do Iráku jenom přilily olej do ohně a řada mladých zatoužila stát se mudžáhedínem – většinou ne proto, aby zaútočili na Západ, ale aby podpořili své bratry ve víře v jejich boji za vlast. Navrátivší se bojovníci „Afghánci“ se pak často pokusili založit vlastní buňky ve svých zemích; ty byly ale zničeny a Afghánci většinou zmizeli beze stopy ve vězeních. Dnes v Maroku, ale i jinde na navrátilce ze Sýrie čeká policie už na letištích, aby je okamžitě eskortovala do cel.

Dnešní situace s IS je ovšem jiná. IS, ve svých praktikách mnohonásobně krutější než al-Káida, láká vysokými platy, brutalitou a možností najít si „ženu“, pokud tedy dotyčnému nevadí odvádět si ji domů v řetězech. Tato lákadla jsou tak velká, že dokázala zlomit i některé Evropany z katolických rodin.

Náboráři vědí přesně, na jakou strunu komu zahrát. Nemusí být ani nijak vzdělaní nebo zběhlí v otázkách víry, jak nám všem dokázal Abú Hamza, musí však disponovat charizmatem a znát citlivá místa věřících. Pokládají otázky a nabízejí snadné odpovědi a snadná řešení s příslibem ráje. Chudoba, sužující rozvojové země, a nezaměstnanost a krize identity, sužující imigranty v Evropě, z nich dělají snadnou a jasnou cílovou skupinu, ze které je možno rekrutovat po tisících. Jak jsme ostatně svědky v poslední době.

Moderní sociální média a internet náborářskou práci jen ulehčují. V době letáků jste museli znát správné lidi. Teď si se správnými lidmi můžete popovídat, ať jste kdekoliv. Každý duchovní, nezáleží na směru, názorech nebo věku, už má svůj vlastní web, stránku na Facebooku a poradnu pro ztrápené věřící.

Na internetu je ostatně k dostání všelijaké svinstvo. Al-Káida na Arabském poloostrově dokonce vydává něco jako Cosmogirl pro začínající teroristy. Přináší rozhovory s hvězdnými duchovními, otázky a odpovědi a spoustu zajímavých podnětů. Na závěr i několik rad praktických – jak si doma spíchnout bombu a jak si nejlépe vybrat auto tak, aby výbuch zapříčinil co největší škody. Sehnat ho není vůbec těžké. Jeho pdf verze na člověka vykoukne hned, když napíše několik správných slov do vyhledávače.

Cest, jak podpořit teroristické organizace, je mnoho, většina z nich ale začíná na podobném místě. Nejistota, nezaměstnanost, chudoba a krize identity jenom přiživují skupiny, které nabízejí sice zdánlivá, ale řešení. Dokud nebude nabídnuta jiná alternativa, tak se situace nezmění. A touto alternativou nemůže být pouze slepé dodávání zbraní a vojenská podpora vybraných skupin, o kterých si myslíme, že jsou na naší straně. Podívejme se, kam nás tato strategie zavedla v Sýrii.