Postižený student píše prezidentovi: Vrážíte do společnosti čím dál větší klín

Vážený pane prezidente,

má osobní čest mi velí prostřednictvím tohoto otevřeného dopisu reagovat na Vaše nedávné výroky ohledně začleňování handicapovaných spoluobčanů do klasického českého školství. Svými nevybíravými prohlášeními na adresu osob se zdravotním postižením, pronesenými během nedávné návštěvy Pardubického kraje, jste překročil i ty nejzákladnější meze slušného chování. Nutno připustit, že se minimálně na jejich hraně pohybujete již od svého zvolení do funkce prezidenta, nicméně nyní jste se dotkl mé osobní důstojnosti. Jsem totiž rovněž zdravotně postižený.

Jelikož ovšem očividně pohrdáte demonstranty vyjadřujícími svůj nesouhlas masově, například symbolickým vystavením červených karet, rozhodl jsem se sepsáním tohoto dopisu následovat Vaši výzvu, kterou jste dal v uplynulém roce demonstrantům na opavském náměstí, ať promluví veřejně, pokud nemají strach. Já strach nemám, pane prezidente. Já totiž už svou největší životní bitvu vyhrál. Bitvu na bojišti, jehož rozsah si dokážou představit snad jen ti, které život rovněž naverboval do té nejtvrdší armády. Armády, jejímž jediným cílem je integrace do většinové, zdravé společnosti.

Mottem Evropské unie
je jednota v rozmanitosti

Považuji za nutné se tedy proti Vašim výrokům vymezit a poodhalit Vám, s jak těžkými zbraněmi musí postižení své místo ve společnosti vybojovat a následně držet. Současně ale nechápejte tento můj dopis konfrontačně; jeho cílem je spíše osvětlit důvody, proč Vaše výroky považuji za urážlivé a znevažující funkci, která Vám z vůle lidu byla propůjčena. K dopisu taktéž přikládám své kontaktní údaje – ač s Vámi nesouhlasím, rád s Vámi povedu civilizovanou debatu.

Nejspíše je možné vytušit, že nepatřím – a nikdy jsem nepatřil – mezi Vaše voliče či podporovatele. Nicméně mě po Vašem zvolení částečně uklidňovalo alespoň Vaše avizované semknutí s evropskými a transatlantickými strukturami. V rozhovoru pro Euractiv z roku 2010, kdy jste ještě zastával post předsedy Strany práv občanů, jste se dokonce nechal slyšet, že byste uvítal pokračující integraci Evropy, jež by měla vyústit až v její federalizaci. Domníval jsem se tedy logicky, že se rovněž ztotožňujete s hodnotami, které Evropská unie zastává. Svoboda, vzájemná tolerance, otevřenost, různorodost… Ostatně mottem Evropské unie již v její nynější formě je jednota v rozmanitosti. A jestliže by se hranice mezi jednotlivými členskými státy měly dále rozmělňovat, je důvodné se domnívat, že by její rozmanitost dále narůstala.

Vaše prohlášení, že se Vám „vůbec nelíbí sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými“ a že je to „neštěstí pro obě skupiny“, je pobuřující a skandálně generalizující, a to nejen pro mne osobně, ale věřím, že i pro mnoho dalších. Někteří z nich Vás navíc mohli – na rozdíl ode mě – v prezidentské volbě podpořit, neboť doufali, že jim poskytnete sociální jistoty, že budete „prezidentem dolních deseti milionů“. Jelikož podle posledních údajů žije v České republice téměř 1,1 milionu osob se zdravotním postižením, z čistě matematického hlediska jste tak tímto výrokem v 10,5milionové zemi zasáhl i některé z této oblasti. Jasná zpronevěra předvolebním deklaracím.

Podle třídní učitelky má přítomnost
narušovala atmosféru

Narodil jsem se s lehčí diparetickou formou dětské mozkové obrny, která částečně ovlivňuje mé schopnosti pohybovat se. Mé schopnosti kognitivní ovšem nikterak zasaženy nebyly. I proto jsem tedy na začátku školní docházky bez problémů prošel standardním zápisem a byl v souladu s integračními plány zařazen do klasické základní školy, do komunity zdravých dětí.

Po celou dobu jsem si udržoval zcela běžné sociální kontakty s vrstevníky, nikdy jsem nebyl vystaven šikaně a můj prospěch vždy patřil k těm nejlepším ve třídě. Po dokončení pátého ročníku základní školy jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na gymnázium v mém rodném městě, Stříbře. Ono gymnázium se zdálo býti ideální volbou do budoucna, protože ačkoliv jsem byl schopný pracovat a žít relativně samostatně, škola nebyla příliš vzdálena od mého domova, a potenciální pomoc tak byla vždy nablízku.

Paradoxně jsem se na onom gymnáziu stal terčem snah o ostrakizaci, ovšem nikoliv ze strany spolužáků, nýbrž třídní učitelky. Má přítomnost ve třídě byla ženou s vysokoškolským vzděláním povětšinou ignorována, zejména když se schylovalo k třídnímu výletu či dalším aktivitám organizovaným školou. Důvodem nebyly moje zvláštní požadavky – tehdy mezi ně snad patřila pouze nutnost zvolit pomalejší tempo chůze, jelikož jsem před nástupem na gymnázium podstoupil poslední z operací a v průběhu rekonvalescence jsem používal berle. Předpokládám, že totožné ohledy by byly chápány jako samozřejmost u někoho jiného, zdravého, například jestliže by si zlomil nohu či vyvrtl kotník. V mém případě se spíše jednalo o strach z neznámého, jež vyústil v neochotu spíše než v opravdovou neschopnost se přizpůsobit. Chování třídní učitelky nakonec eskalovalo v doporučení vedení školy, abych podstoupil sociologické šetření, které by mělo zjistit, zda mohu být součástí normálního kolektivu. Má přítomnost v něm totiž – dle slov samotné učitelky – narušovala atmosféru, a byla tedy nežádoucí.

Tyto okolnosti mě donutily ze školy odejít a hledat uplatnění jinde. To jsem nakonec nalezl na soukromém osmiletém gymnáziu Open Gate, které mi díky svému charakteru – kolejní škola kampusového typu, individuální přístup ke studentům, třídy o malém počtu studentů – umožňovalo plný osobnostní rozvoj a svobodné projevení názoru. I na této škole, jedné z nejprestižnějších ve státě, jsem patřil k nejlepším studentům v ročníku. Složil jsem mezinárodní maturitu International Baccalaureate a nyní studuji na University College London, univerzitě patřící k deseti nejlepším na světě. Jestliže byste snad chtěl něco namítnout o elitismu, vězte, že díky projevenému talentu a finanční potřebě mi jak studium středoškolské, tak nynější vysokoškolské je hrazeno dvěma nadacemi, o jejichž podporu se mimochodem může ucházet každý, bez rozdílu sexuální orientace či zdravotní způsobilosti.

Všichni slušní lidé si zaslouží,
aby si jich jejich prezident vážil

Mým cílem není velebit své vlastní úspěchy. Chci pouze poukázat na obrovských rozsah generalizace, které jste se ve svém výroku dopustil. Jistě, některé děti nebudou kvůli závažnosti svého postižení schopny integrace. Buď by neprošly zápisem, nebo by jejich rodiče sami usoudili, že by jejich integrace opravdu byla „neštěstím pro obě skupiny“, jak tvrdíte. Pro ty jsou bezesporu určeny praktické a speciální školy. Nicméně pokud takto hodláte přistupovat ke všem postiženým, vůbec neumožňujete postiženým dětem realizovat svůj potenciál. A ano, i ony jej mají. Stejně tak jako samozřejmě mají právo na to, ve škole neexcelovat, školu nezvládat. Ale stejně tak vzdělání každoročně nezvládají zdravé děti. O tom byste Vy, Miloši Zemane, měl něco vědět.

Segregoval byste nejen děti s dětskou mozkovou obrnou, jako jsem já, ale také například ty s Aspergerovým syndromem, jejichž jediným „proviněním“ může být vyšší emoční senzibilita či přílišný perfekcionismus. I takové totiž mají nárok na mimořádné výhody pro postižené, jestliže to jejich ošetřující lékař uzná za vhodné. Segregoval byste i romské děti, které již nyní často bývají pod hlavičkou „lehkého mentálního postižení“ posíláni do praktických škol, což mimochodem soustavně kritizuje Evropská komise. Proč k segregaci dochází? Protože se společnost opět bojí jejich rozdílnosti. Neznamená to ale, že Rom nemůže být talentovaný. Stejně tak jako postižené dítě.

Ačkoliv vystupujete jako obhájce evropských hodnot, Váš výrok o postižených je s nimi v ostrém rozporu, jelikož se evidentně vymezuje proti rozmanitosti. Je taktéž v rozporu například s Úmluvou OSN o právech osob s postižením, zejména pak s články 4, 23 a 24, s úmluvami Evropské unie a s Listinou základních lidských práv a svobod. Co je ovšem nejdůležitější, Vaše prohlášení je v rozporu s dobrými mravy.

Dobu kádrování, kdy si nevolené skupiny obyvatelstva uzurpovaly ten „správný“ názor, máme již naštěstí za sebou. Stejně jako dělení lidí na špatné a dobré na základě fyzických či jiných dispozic. To bychom si všichni – včetně Vás – měli uvědomit.

Vy, Miloši Zemane, společnost nesjednocujete. Ba naopak – apelem na ten nejzákladnější lidský pud, strach, do ní vrážíte čím dál tím větší klín. Nevěřím Vašemu tvrzení, že jste prezidentem „dolních deseti milionů“. To bychom totiž připustili, že jsme národem ignorantů, samozvaných odborníků na vše a hulvátů. A to my nejsme. Česky národ se může pyšnit spoustou vzdělaných, inteligentních a slušných lidí. Bez ohledu na své fyzické schopnosti mohou přispět k rozvoji české společnosti, a zaslouží si tedy, aby si jich jejich prezident vážil.

Ján Michalčák, student politologie na University College London

(mezititulky doplnila redakce)