Ministr vnitra pomáhá a chrání

Nekončící válka v Sýrii je nejhorším konfliktem současnosti a odehrává se takřka na dohled od evropských hranic. Česká republika promarnila příležitost, jak se alespoň na chvíli tvářit, že jsme úplně normální evropská země, která si může dovolit pomáhat druhým. Lidem vyhnaným válkou z domovů, zraněným a nemocným, kterým chybí potřebná péče a střecha nad hlavou. Uprchlíci k nám prostě nesmí.

Že by si nedávno oceněný sir Nicholas Winton v Česku ani neškrtl a o jeho zachráněných dětech by se muselo vyhlásit referendum, jestli ty jejich životy za to vůbec stojí, je bohužel jasné. Příměr bohužel není přehnaný a lepší ani nemáme. Ilustruje, jak velká je to pro Česko ostuda. Nejen, co se týče obrazu téhle země na mapě Evropy, ale především s ohledem na každého z nás, kdo zde z nahodilosti osudu uvízl.

Obhájci evropských tradic se rádi ohánějí křesťanskými kořeny, vyspělostí naší civilizace nebo hodnotami humanismu. V žádném z těchto proudů však nenajdeme tezi o odmítnutí zraněného na prahu našeho domu. Pomoc není nikde podmiňována tím, že musí mít dotyčný urostlou postavu, svěží ocelový pohled a potvrzení o křtu. Což jednu chvíli vyžadoval český ministr vnitra.

Petr Drulák může na ministerstvu zahraničí sepsat libovolné množství koncepcí na téma občanských a sociálních práv v zahraniční politice. Může mít i pravdu, že předcházející vlády o těchto tématech jenom mluvily. Jenomže reálná česká zahraniční politika už žádné hodnoty nemá a ani o nich nemluví. A pokud už takovou agendu řešit musí, poměřuje ji ekonomickou výhodností nebo náladami voličů, jako je tomu v případě syrských uprchlíků.

Neustále se tak potvrzuje, že Česko je ochotné pouze přijímat jakékoli benefity, ale není ochotno nést jakékoli náklady nebo odpovědnost. Uprchlíky přehazuje na bedra ostatních členských zemí Evropské unie.

Byla někdy ČSSD sociální?

Stejně jako jsme přestali brát vážně, že výraz “občanská” v názvu ODS má nějaký smysl, musíme si zvyknout na to, že rovněž pojem “sociální” v názvu ČSSD vůbec nic neznamená.

Ministr školství z ČSSD je nekompetentní diletant, který hájí segregaci romských dětí. Ministr vnitra Chovanec se zase postavil proti lidem v nouzi a jako jeden z argumentů mu sloužila jejich etnicita a náboženské vyznání.

Zatímco u Chládka můžeme doufat, že jeho řádění na ministerstvu snad jednoho dne skončí (a současně se modlit, aby po něm nepřišel ještě někdo horší), u Chovance tahle naděje nehrozí. Není jen ministrem, ale také místopředsedou ČSSD a žhavým kandidátem na prvního místopředsedu v březnu 2015.

Sice se můžeme utěšovat, že Okamurův Úsvit zmatené mysli v preferencích neustále padá, ale to je bohužel spíše jen varováním. Jeho rétorika, řešení a postoje jednoduše zakotvují v politickém mainstreamu. Pokud má být tahle populistická a xenofobní (viz Duchcov) vlna v ČSSD daní za eliminaci Okamury, tak se musíme nutně ptát, jestli to za to stojí a co je to vlastně za stranu. Mít jasně definovaného protivníka je nakonec mnohem jednodušší než tahle nebezpečná xenofobní rozplizlost napříč politickým spektrem.

U ČSSD je tato tendence o to vážnější, že je současně poslední z tzv. tradičních stran, která si stále drží slušné výsledky a nepropadla se do bezvýznamnosti na okraj voličských zájmů. Ať už se nám Sobotka líbí jakkoli, jeho aktuální náhrada se jmenuje Milan Chovanec a to věru není hezká představa.

Zeman za své řádění dostal červenou kartu. Chovanec s Chládkem mohou být v klidu. Dobře ví, že stačí mluvit slušně a jejich reálně vulgární jednání nebude skoro nikoho zajímat.