Ukrajinské volby mají výsledky, které by jistě s radostí akceptoval leckdo z tradičních i tzv. zavedených demokracií v západní Evropě: jedná se o jasné vítězství mainstreamových, proevropských, prozápadních a de facto reformních stran. Ukrajinci už svrhli despotickou kleptokracii dvakrát. Poprvé během oranžové revoluce v roce 2004, podruhé loni v únoru, kdy byl odstaven od moci Viktor Janukovič. Editorial agentury Bloomberg se zamýšlí nad tím, co musí Ukrajina dělat, aby pokus zavést demokracii stojící na pravidlech tentokrát vyšel. Bude to těžké.

Zaprvé musí Ukrajina decentralizovat moc, a to rozhodně ne tak, jak si přeje Moskva – tedy nadělováním autonomie v zahraniční a bezpečnostní politice. V daňové politice a ve zvyšování pravomocí pro regiony ale prostor je. Za druhé se musí nová vládní většina vyhnout rozbrojům, které zničily plody oranžové revoluce. A za třetí musí Ukrajina reformovat ekonomiku: odstraňovat dotace, omezovat moc oligarchů, kteří mají ve zvyku kupovat si parlament. Zásadní je reforma soudnictví, které spíše posiluje korupci, místo aby se ji pokoušelo vymýtit.

Výše zmíněné ale nepostačí bez masivní asistence Západu. MMF slíbilo milionů dolarů před tím, než válka zruinovala ukrajinskou ekonomiku.

Může Západ pomoci Ukrajině platit za ruskou ropu, o čemž se nyní jedná? A na jak dlouho? Je vůbec realistické počítat s pomocí EU, která sama svým členským státům na jihu není schopna nabídnout žádnou solidaritu, která by stála za řeč? Dokáže se EU, která čelí vysoké nezaměstnanosti, otevřít ukrajinskému zboží a hlavně ukrajinským zemědělským produktům? Je masivní pomoc Západu vůbec možná? A lze očekávat, že to bez ní časem může dopadnout jinak než zase špatně?

 Petr Strejček - Brno International Business School

Mission Impossible 2?

„Největší neporozumění existuje v pólech: Brusel – ukrajinská veřejnost.“

Ukrajinské volby nadšeně ukázaly směr dalšího vývoje proevropským vektorem. Připomeňme, že v posledních deseti letech již podruhé. První proevropsky namířená mise tandemu Juščenko-Timošenková svým počínáním dokonale připravila prostředí pro nástup víceméně proruského prezidenta. A konec celého příběhu není nutné dlouze připomínat.

Na všechny otázky, které byly pro tuto debatu položeny, je dle mého názoru jediná odpověď, a to jasné – NE. Pokud si Ukrajina nějakou opravdovou pomoc na EU vybojuje, bude omezená a pomůže Ukrajině maximálně „přežít“. Pokud tedy nebudeme počítat gesta, symboliku a podpůrná prohlášení, tuto disciplínu ovládají euro-politici dokonale. Evropská unie se i tímto „uměním“ vmanévrovala do situace, ve které ukrajinská veřejnost očekává více, než Brusel může poskytnout. Vývoj bude ještě zajímavý, protože svým dřívějším postojem a jednáním vytvořila Unie zdání, že za proevropský směr této země přebírá odpovědnost. A prolitá krev na východě Ukrajiny měla „nové bratrství“ jen zpečetit.

Běžní občané Ukrajiny dle mého názoru ani netuší, co je ještě čeká a prvotní nadšení jim nemusí na dlouhé misi vystačit. Cesta do Evropy není socialistická „perestrojka“. Největší neporozumění existuje v pólech: Brusel – ukrajinská veřejnost. Zavádění evropských norem, ekologických limitů, bezpečnostních metod práce a podobných u nás běžných standardů (pro ukrajinské výrobky) může oba tábory ještě více vzdálit. A praktická nemožnost jakékoli reálné podpory ze strany Bruselu může situaci komplikovat do budoucna. Riziko druhého velkého rozčarování Ukrajinců je velmi vysoké.

 Edvard Outrata - státní úředník ve výslužbě

Západ nesmí Ukrajinu odsoudit k nezdaru

„I morální ztráta spojená s opuštěním Ukrajiny by sama o sobě byla velmi drahá.“

Neměli bychom si klást otázku, zda Západ dnes může nebo je ochoten pomoci Ukrajině, nýbrž zda si vůbec může dovolit jí nepomoci. Ztroskotání probíhajícího pokusu o emancipaci a západní orientaci ukrajinského národa a státu by nás, Západ, v konečném součtu stálo daleko více než jejich podpora, a to ať již by toto ztroskotání mělo formu pokračující „občanské války“, rozpadu země na menší samostatné jednotky, částečné nebo úplné ruské okupace, dalšího proruského převratu, či úplného zhroucení státu.

Ve všech těchto případech bychom museli počítat s nutností obrany proti novému „nepříteli“, ať by jím bylo zesílené iredentistické Rusko, nebo naopak rozpadlá Ukrajina. Tato obrana by asi byla dražší než jakákoli pomoc dnes Ukrajině, a i morální ztráta spojená s opuštěním Ukrajiny by sama o sobě byla velmi drahá, protože by vedla k další ztrátě důvěry. Připomínám si v této souvislosti prorockou Churchillovu řeč v Dolní sněmovně po Mnichovu: „Vláda měla na vybranou mezi hanbou a válkou. Zvolila hanbu a bude mít válku.“

Je jistě nutno pomoc Ukrajině organizovat tak, aby byla účinná. Zdá se však, že Ukrajina je připravena uskutečnit potřebné hluboké reformy. Vůbec mi připadá, že si většina Ukrajinců uvědomuje, že tyto reformy budou bolestné, a přesto se k nim opakovaně hlásí. Bylo by tragické, kdyby Západ svou „blbou náladou“ odsoudil dnešní ukrajinské vedení k nezdaru.

 Pavel Kohout - Partners

Jak Ukrajina k ještě větší bídě přišla

„Může Západ Ukrajině přece jen nějak pomoci? Možná ano, pokud otevře hranice ukrajinskému zboží. Cokoli jiného by bylo momentálně chybou.“

Ukrajinci svrhli despotickou kleptokracii už dvakrát. Poprvé výsledek připomínal pohádku „Jak nuzák k ještě větší bídě přišel“. Podruhé tomu nebude jinak. Proč?

Před lety jsem v rámci skupiny PPF strávil dosti času analýzami východoevropských a asijských ekonomik. Pokud jde o Ukrajinu, vycházela jako nejméně atraktivní země v pásmu od Bratislavy po Saigon. (Dobrá, Kyrgyzstán vycházel ještě hůře.)

Rusko vypadalo mnohem lépe. Zatímco v Rusku se vlády chopil jediný oligarcha, který nakonec potlačil všechny ostatní, Ukrajinu vysávalo hned dvanáct oligarchických skupin. Putinova vláda, jakkoli problematická, nakonec Rusku přinesla aspoň elementární stabilitu a dokonce i jistou prosperitu. Maloobchodní prodeje od začátku roku 2000 vzrostly celkem trojnásobně v reálném vyjádření. To je důvod, proč se Putin těší doma takové popularitě, i když udělal plno chyb a není zdaleka tak geniálním stratégem, za jakého bývá někdy považován. (Putin je špatný stratég a státník nevalných kvalit, ale stále je lepší než jeho předchůdci až do dob Mikuláše II. včetně. A nesrovnatelně lepší než kdokoli kdy vládl nezávislé Ukrajině.)

Ukrajina nepoznala nic než chaos a je to znát. Ukrajinská armáda je stěží bojeschopná, protože, jak lze čekat ve zkorumpovaných režimech, její výzbroj a výstroj byla částečně rozkradena, částečně pořízena ve zmanipulovaných veřejných zakázkách ve špatné kvalitě za přehnanou cenu. Umím si také představit, že velitelská místa se přidělovala na základě protekce spíše než schopností. Zprávy z bojiště tomu nasvědčují.

Ohledně vyhlídek Ukrajiny jsem extrémně skeptický. Nemůže skončit jinak než opět kleptokracií, což netvrdím na základě národnostních nebo kulturních předsudků, ale na základě systémové nutnosti. Jsou-li mocenské vztahy mezi politickými a ekonomickými subjekty definovány určitým nevhodným způsobem, kleptokracie vznikne deterministicky bez ohledu na kulturní vyspělost a morální zralost národa. Ukrajinský volební a politický systém je definován tak, že skončí tam, kde musí skončit.

Pro informaci: Ukrajina používá smíšený volební systém, kdy polovina poslanců je volena přímo a polovina prostřednictvím proporcionálního stranického systému s pětiprocentním prahem. Smíšený systém slučuje nedostatky obou: dává velký význam stranickým orgánům (díky proporcionální části) a zároveň umožňuje vznik vlády silné ruky (díky většinové části). Výsledkem může být Maďarsko, země, kde to s demokracií jde od desíti k pěti. Anebo Mexiko, země, která je v důsledku smíšeného volebního systému permanentně sužována korupcí, kvůli které nikdy hospodářsky nedostihne USA. Mimochodem, latinskoamerické státy jsou vesměs chudé proto, že při přebírání americké ústavy (což je případ prakticky všech) popustily uzdu místní lidové tvořivosti, pokud jde o volební systém. Jeho význam se ukazuje být naprosto kritickým.

Ukrajina tedy nejspíše skončí pod vládou několika stran, které budou fungovat jako politické větve oligarchických skupin. Země bude žadonit o dotace z EU, které budou ihned po doručení rozděleny mezi zájmové skupiny. Čím více dotací, tím silnější oligarchové. A za pár let možná přijde další revoluce.

Může Západ Ukrajině přece jen nějak pomoci? Možná ano, pokud otevře hranice ukrajinskému zboží. Cokoli jiného by bylo momentálně chybou. Dotace nemají smysl. Povzbuzování ozbrojeného konfliktu pak poškozuje úplně všechny zúčastněné strany, včetně Ukrajiny samotné.

 Lubor Lacina - Mendelovo evropské centrum

Běh na dlouhou trať

„Západ by měl jasně říct, za jakých podmínek bude vstup Ukrajiny do EU možný. Mělo by být zřejmé, že proces plnění podmínek může trvat desítky let.“

Ano, může pomoci, má k tomu dostatek zkušeností. V letošním a příštím roce budou země střední a východní Evropy hodnotit čtvrtstoletí politické a ekonomické transformace. To bylo ve většině zemí silně ovlivněno přípravou na členství v EU a plněním tzv. kodaňských kritérií. Bez ohledu zda člověk souhlasí nebo nesouhlasí s členstvím zemí v EU, byl proces ekonomické transformace jednoznačným úspěchem a postupné začleňování do vnitřního trhu EU a posilování demokratických institucí sehrálo jednu z klíčových rolí.

Pokud tedy Západ myslí začlenění Ukrajiny do struktur EU vážně měl by v první řadě vytvořit předstrukturální fond typu Phare financující posilování demokratických institucí na Ukrajině, pomáhající s posilováním konkurenceschopnosti a schopnosti postupného začleňování práva EU do ukrajinského právního řádu. Současně by měla EU přijat asymetrický přístup k odstraňování obchodních bariér vůči Ukrajině tak, jak to bylo v případě zemí SVE – rychleji se otevírá trh EU pro ukrajinské exporty.

Na druhou stranu by měl Západ jasně říct, za jakých podmínek bude vstup Ukrajiny do EU možný. Mělo by být zřejmé, že proces plnění podmínek může trvat desítky let. Omezí se tak deziluze z vidiny rychlého členství v EU, která nastala např. v případě Polska nebo Turecka.

EU by se v případě vstupu Ukrajiny musela výrazně transformovat. Jedním ze základních omezení by byla neudržitelnost rozpočtu EU ve stávající podobě. Ukrajina by se při stávajících pravidlech okamžitě stala s ohledem na podíl zemědělství a chudé regiony největším a dlouhodobým čistým příjemcem z rozpočtu EU v řádech desítek miliard EUR. Jsou na to země a občané EU připraveni? Jsou ochotni zaplatit tuto částku za rozšíření EU na Východ? Má vůbec EU na takovém rozšíření při stávajících vnitřních problémech zájem?

S ohledem na výše uvedené vidím jako přínosné pro obě strany spíše vytvoření celní unie, tak jak je nastaven např. vztah EU s Tureckem. Otázkou pak zůstává, jak dokáže EU přispět k podpoře budování parlamentní demokracie, dodržování lidských práv a posilování konkurenceschopnosti na Ukrajině. Tady by zřejmě mělo být od začátku jasně řečeno, že tak jako v případě zemí SVE půjde primárně o domácí úkol politiků a občanů Ukrajiny s „morální“ podporou Západu. A mělo by se stále zdůrazňovat, že půjde o běh na hodně dlouhé trati s nejistým výsledkem.

Dušan Tříska - Národohospodářská fakulta VŠE

Ukrajinští vítězové nemají sebemenší tušení