CzechInvest se ke své podstatě jen tak nevrátí

Návrat k investicím, návrat k podstatě. Předpokládám, že to je v uvozovkách nový Martin Jahn, zdůvodnil výběr nového generálního ředitele agentury pro příliv zahraničních investic CzechInvest s odkazem na někdejšího úspěšného šéfa ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek.

Upřímně, srovnání pokulhává – Martin Jahn byl bezesporu schopný šéf agentury, nicméně nastupoval v době, kdy se teprve rozvíjel systém investičních pobídek a kdy agentura byla „malým“ podnikem o velikosti 43 lidí, které nesvazovaly byrokratické předpisy. A kteří měli dveře otevřené skoro všude, protože tehdejší vládě v čele s premiérem Milošem Zemanem bylo jasné, že nic jiného, než zahraniční investice budoucí růst ekonomiky a přežití průmyslu nezaručí.

Nový generální ředitel Karel Kučera nastupuje do molochu, kde působí zhruba 270 lidí, přičemž téměř polovina z nich se věnuje zpracování dotací z Evropských fondů. Zbytek by měl lákat investory, až na to, že má moc jiné práce, takže na podstatu – tedy investory – prakticky nezbývá čas. Z kdysi pružné agentury se stal byrokratický úřad, v němž nechybí tisíce stran interních předpisů, stejně jako samostatný interní audit bez ohledu na to, že agentura spadá pod ministerstvo průmyslu, které CzechInvest kontroluje. A kde jedno razítko doprovází jiná razítka a podpisy dalších pěti ředitelů, takže rozhodování o čemkoliv trvá týdny a měsíce, nikoliv hodiny a dny.
Karel Kučera se proto alespoň zpočátku víc než rozvoji, bude muset věnovat krizovému řízení samotné agentury, kde se v posledních deseti letech vystřídalo sedm ředitelů, přičemž jednoho z nich - Miroslava Křížka, který vedl agenturu od září 2010 do srpna 2012 - obvinila policie z podvodu.

Navíc bude muset vymyslet strategii, která vrátí Českou republiku na první žebříčky seznamu zajímavých destinací. To vše ve chvíli, kdy je systém investičních pobídek pod tlakem Evropské unie výrazně osekaný.
Pokud má být Česká republika investory poptávaná, musí mít co nabídnout. A když to nebudou investiční pobídky, potom to musí být alespoň průmyslové zóny, případně rovnou výrobní haly a technologická centra. Na to ovšem potřebuje peníze, které nemůže získat z fondů EU, ale ze státního rozpočtu – ročně by na to mělo podle odhadu jít zhruba pět set až šest set milionů korun, které zatím nejsou schválené.

A potřebuje také legislativu, aby bylo na čem, respektive kde vytvářet nové průmyslové zóny. Dlouhodobě je neúnosné, aby jeden resort podmínky pro investice zjednodušil a současně je druhý výrazně zpřísnil. Jako se teď třeba děje u zákona o posuzování vlivu na životní prostředí u velkých staveb (takzvaný proces EIA), jehož znění předpokládá, že se fakticky na další dva roky jakákoli výstavba zastaví. A o němž sice platí, že jej po nás požaduje EU, nicméně české znění je podstatně přísnější než směrnice z EU, z níž vychází.

Nemožný úkol nové doby

Dalším problémem je spolupráce s kraji, což naposledy viditelně ukázal třeba případ výstavby pobočky internetového prodejce Amazon. Zastupitelé se v obavě ze stíhání bojí rozhodnout o čemkoli – pořádají proto referenda, a jak dopadne referendum o tom, zda má, či nemá někde - kdekoli - vzniknout jakákoli továrna na výrobu čehokoli (nebo sklad), asi není těžké odhadnout. Nechuť k výstavbě je pochopitelná, nedostatek pracovních míst je ovšem také zřejmý.

Vybudovat na těchto základech „staronový“ CzechInvest v prostředí přebujelé byrokracie je v zásadě nemožný úkol. Pokud se ovšem novému generálnímu řediteli CzechInvestu Kučerovi podaří se alespoň trochu vymanit s rigidního psychologického prostředí státní správy, udělá pro budoucnost investic víc, než když bude nabízet osekané pobídky s upřesněním, co všechno u nás v Čechách nejde.