Co by ještě chtěli?!

Pokud jde o osvojování dětí homosexuálními páry, vítězí v Česku předsudky a falešné dojmy. Výrok ombudsmanky Anny Šabatové vypadal do včerejška přepjatě, ale nyní ho těžko rozporovat. Vláda odmítla podpořit možnost osvojení dítěte registrovaným partnerem rodiče. Racionálních argumentů jsme se nedočkali, zvítězil argument předsudečný: „Co by ještě ty buzny chtěly?!“

Inu, chtěly by celkem normální záležitost: Právní ošetření existujících vztahů, normu běžnou třeba v Belgii, Dánsku, Německu, Nizozemsku, Norsku, Španělsku, Švédsku, Velké Británii, Slovinsku a tak dále.  Zákon, který není pro jejich plezír, ale který má ochránit děti. V Česku dnes například nemá dítě jistotu, že v případě smrti biologického rodiče, žijícího v registrovaném partnerství, bude moci zůstat doma. Vypadá sice to jako pouhá teorie, ale v zemi, kde stát rutinně odebírá děti z rodin i z malicherných důvodů, kde v ústavech končí nejvíc dětí z celé unie, musíme tuhle hrozbu brát vážně.

Dá se pochopit, proč především lidovci jakoukoli vstřícnost k homosexuálům odmítají. Pro část jejich voličů je homofobie součástí identity a partaj, která se pohybuje na hraně volitelnosti, jim to dost dobře nemůže rozmlouvat. Od předsedy KDU se zkrátka čeká, že se při vyslovení slova homosexuál otřese odporem stejně jako Tomio Okamura, když slyší výraz Rom. A Pavel Bělobrádek vychází poptávce vstříc.

K lidovecké „argumentaci“ proti adopcím homosexuálními páry, že jde o podrývání tradiční rodiny, snad jen tolik, že není dohromady co podrývat. Tradiční rodina v Česku dávno neexistuje, manželství je fakticky většinou jen formalizovaným vztahem s minimem zodpovědnosti za cokoli jiného než za vlastní pohodu, o čemž svědčí padesátiprocentní rozvodovost. Nikdo nezhodnotí, zda na dětské psychice zanechá větší stopy rozvod rodičů, nebo to, že má dvě maminky či tatínky. Lidovecký předseda si možná připadá jako kulturně sociální misionář. Jenže i papež František má k homosexualitě vstřícnější postoj než on, takže kdo ví, jestli tam nahoře (tím myslíme úplně nahoře) vidí Bělobrádkovu misi úplně jednoznačně.

Ale aby to celé nebylo jen na lidovcích. Zdejší odpor k homosexualitě není primárně náboženský. Je spíš projevem jakési drobné komunální xenofobie. „Nemusím být psycholog, abych dokázal odhadnout vývoj dítěte v homosexuálním prostředí a posměch ostatních dětí,“ prohlásil nedávno senátor zvolený za ČSSD Pavel Lebeda. Jinak řečeno: Sice tomu nerozumím, ale mám jasný názor. Přesně jak říká Šabatová – vládnou předsudky, falešné dojmy. Nebo ne? Inu uvidíme, jak zákon o adopcích dopadne ve sněmovně…