IDEA jak lépe hodnotit účelovou podporu pro výzkum, vývoj a inovace

Debaty o hodnocení státních podpor pro výzkum, vývoj a inovace (VaVaI) již rozproudily hodně zlé krve. Přilévat oleje do ohně ohledně hodnocení institucionální podpory, nechvalně známého kafemlejnku, není třeba. Podstatně méně se však mluví o hodnocení programů účelové podpory jako například TIP na MPO, ALFA na TAČR anebo NÁVRAT na MŠMT.

Za tímto účelem se v minulém roce ze státního rozpočtu vydalo 13 mld. Kč, což je zhruba polovina peněz na VaVaI. Přitom účelová podpora se hodnotí stejně mizerně jako institucionalní. Zasvěcení o tom dobře ví. Stačí si pročíst strategické vládní dokumenty v této oblasti. Mezinárodní audit systému VaVaI si také nebral servítky. Nicméně pokusy to změnit zatím vyznívají doprázdna.

Stávající metodika hodnocení programů se omezuje na monitorování vstupů a výstupů, jejich mechanické počítání a prezentaci popisných přehledů. Souhrnné vyhodnocení výsledků ukončených programů, které každoročně vychází po hlavičkou RVVI, je toho nejlepším příkladem. Není to nic více než komentovaná statistika. S tím, co se podle mezinárodních standardů rozumí pod pojmem hodnocení, to má pramálo společného. Opravdové hodnocení programů začíná teprve tam, kde nynější končí.

Středobodem hodnocení má být účinnost dotací. Účinnost spočívá v tom, jestli intervence přinesla kýženou změnu oproti stavu bez ní. Říká se tomu také motivační (či pákový) účinek. Může to být výstup jako patent, který by bez dotace nevznikl. Může to být změna v chování jako spolupráce s univerzitou, do které by se příjemce jinak nepustil. Může to být zvýšení výdajů na inovace, které by ze soukromých zdrojů nebylo možné financovat. Při hodnocení je třeba rozklíčovat, jestli zavedení programu, nikoliv něco jiného, toho bylo pravou příčinou.

Když v programu nevznikne nic kloudného, očividně se minul účinkem. Nicméně skutečnost, že v rámci programu něco vzniklo, ještě nutně neznamená, že to celé nebylo k ničemu. Pro hodnocení účinnosti není rozhodující „hrubý“ počet patentů, které se podařilo pod hlavičkou programu zaregistrovat, ale kolik z nich by nevzniklo, kdyby z programu financovány nebyly, takže jeho „čistý“ účinek. I když se programu podaří nakrásně nasbírat spoustu „bodů“ za uznatelné výstupy, ještě to neznamená, že veřejné peníze nevyletěly komínem. Důležitější než počty čehokoliv je, jestli v důsledku podpory došlo k něčemu, co by bez ní nebylo.

Kupeckými počty se k tomu nedobereme. Podstata hodnocení, od toho jaké otázky si klademe, přes potřebná data, až po použité metody, musí být od základu jiná než nynější ryze účetní přístup. Bohužel přesně tomuto lidé, kteří nyní mají na starosti hodnocení programů, odmítají porozumět. Při hodnocení postupují jakoby udělování podpory byl řízený experiment, kdy lze její kauzalní dopad jednoduše určit popisným srovnaním stavu před a po. Jakoby pozorovali bílé myšky v laboratoři, nikoliv skutečné příjemce v reálném světě. Člověk nemusí být velký vědátor, aby pochopil, že takto to dělat nejde.

Smyslem hodnocení je získat zpětnou vazbu pro budoucí nastavení podpůrných programů. Nemá se provádět formálně, aby byla odfajfknuta nechtěná povinnost, ale mělo by sloužit jako nástroj strategického řízení inovační politiky. Současné nehodnocení v této úloze fatálně selhává. Nabízí se říci naštěstí, protože rozhodovat se podle špatného hodnocení je horší než nemít žádné, stejně jako špatná rada je horší než rada žádná.

Není třeba vymýšlet něco nového. Stačí se poučit ze zahraniční dobré praxe. Kvalitní hodnocení se dnes provádí v řadě zemí na západ a sever od nás. Není důvod přešlapovat na místě. Neměli bychom to řešit, tak jako spoustu jiných problémů, až na poslední chvíli pod tlakem Evropské komise, který již stejně začíná být cítit. Pořádné hodnocení účelových dotací potřebujeme především pro svoji vlastní potřebu. Doufejme, že komise, která nad tím nyní zasedá na RVVI, tzv. Komise pro opatření 18 (aktualizované národní politiky VaVaI) nebude jen lepit záplaty na nefunkční model, ale dokáže nastartovat opravdové změny k lepšímu.