Kurdská meditace

Médii probleskují zprávy z iráckého Kurdistánu – opět se, od konce první světové války poprvé, jeví jako myslitelné, že by vznikl samostatný kurdský stát, samozřejmě jen odtržením Kurdistánu iráckého: jak Turecko, tak Írán příslušná území nevyčlení. V iráckém Kurdistánu jsem nikdy nebyl, v tureckém ale třikrát a jednou i v íránském.

Potíž je ta, že Kurdové vlastně netvoří jeden národ, tak jako třeba Češi – dodnes je pro ně klíčová příslušnost jen k vlastnímu kmeni. Situace připomíná zmodernizovanou verzi stavu u nás před vzestupem přemyslovských knížat. Kurdové nemluví jedním, ale celou paletou jazyků a dialektů příbuzných perštině, přičemž si u těch nejvzdálenějších rozumějí stěží, asi tak jako Čech s Ukrajincem. Také neexistuje nějaká jednotná verze spisovné kurdštiny, která by se na školách běžně vyučovala a všichni ji znali. Ve všech třech státech představují kurdské provincie v zásadě divoké a okrajové oblasti, z centra těžko ovladatelné.