Přejmenujme Česko na Bohémii

Pochopit v plné šíři českou mentalitu není úplně snadné. K dokreslení mi pomohly tři nedávné zkušenosti. Jedna je z Ruska, kde se lidé moc nesmějí, druhá z Polska, kde nás mají za vtipné (nebo spíš ftipné) pepíky, a třetí z návštěvy, kterou jsem měl v Praze na oplátku já.

Není v ruské povaze se na sebe usmívat, pokud to není nutné, vypráví mi můj ruský přítel, který je známým písničkářem a rádiovým moderátorem a poslední roky pendluje mezi Petrohradem a Moskvou. Kdyby ses tady na někoho bezdůvodně usmál, třeba při pozdravu, může to klidně vzít tak, že si z něj děláš srandu, říká. A dodává, že to je právě rozdíl mezi Českem a Ruskem, protože my si podle něj pořád z něčeho utahujeme, dělat si z něčeho srandu u nás není disciplína bavičů, ale životní postoj. A tak si vzpomínám, co o nás kdysi prohlásili naši utlačovatelé: že jsme smějící se bestie. Bestie nevím, ale smějící se určitě jsme.