Prezident Putin na cestě za přízviskem Veliký

S dávkou štěstí ale také politické obratnosti dokázal prezident Putin v letech 2000-2008 představit dynamický režim, který čerpal z myšlenky, že je nutné Rusko „transformovat z transformace“. Jeho argumenty byla stabilita, řád a jednota, které bylo nutné obnovit po „chaosu“ let devadesátých. Financování tohoto projektu zajistily rostoucí ceny ropy a také dobře fungující dynamický relativně malý okruh spolehlivých spolupracovníků, kterými se Putin obklopil. Úspěchy, zejména ekonomické - sponzorované růstem cen nerostných surovin - ale vlastně i zahraničněpolitické (vstup do G8, spolupráce s USA při zásahu v Afghánistánu, později spojenectví s prezidentem Chiracem či kancléřem Schröderem) položily solidní základy populárního režimu, který rychle proměňoval Rusko. Prezident Putin se tedy mohl začít prezentovat, a také začal, jako jeden z historické řady reformátorů, kteří stabilizují a posilují Rusko.

Společně se ziskem takové vítězné pozice ovšem, po skončení bojů s relikty let devadesátých ztělesněných zejména ekonomickými oligarchy, přišla na řadu logická snaha uchovat režim, chápaný vládnoucími kruhy jako prospěšný, uchránit ho nepřátel vnitřních i vnějších a zajistit pokračování úspěšné, osvícené vlády. V této fázi nutně vstupuje na scénu obava z rozdílných názorů na směřování budoucího vývoje země a režim se tak postupně stává méně tolerantním a demokratickým. Ve snaze hájit to, co prezentuje (možná zcela upřímně) jako vlastní výdobytky a pokrok, vytlačuje ze scény názory jiné. Ty se navíc z pozice přirozeně existujících alternativ postupně stávají herezí, nebezpečnými odchylkami.