Putin se vrací k Dějinám

Putinův projev opět potvrdil, že ruský prezident se nezbláznil, že totiž uvažuje v určitém, velmi specifickém druhu vlastenecké racionality, jakkoliv tato zcela vystupuje z globálního kontextu dneška. Jinak řečeno: už už jsme si mysleli, že tyto staré resentimenty, pohánějící dějiny v minulosti, přece jen zmizely, a ony se znovu a s nečekanou silou zase objevily (a zřejmě nikoli pouze na rétorické rovině).

Většinu svého projevu věnoval Putin „historickým souvislostem“ – to ony jsou tím, co jej nyní skrytě pohání a pomáhá posilovat momentální moc (řečeno s Machiavellim, vše, co se hodí moci, je dobré pro moc i pro lid), a také tím, co Putinovo jednání vysvětluje a omlouvá zároveň. Historické právo na Krym má hlubší dějinné, skoro až osudové kořeny, naznačuje prezident a také vysvětluje, že toto volání rodu nemůže přeslechnout. V Rusku je tento pocit přináležitosti k velkým Dějinám velmi silný. Prezident Putin je dobrý vůdce, zná svůj lid.