Společnost na gauči

Duch doby stvořil spotřebu, s ní i spotřební společnost a její základní stavební element – moderního, masového, kolektivního a spotřebního člověka. Pohodlného a lhostejného, věčně neuspokojeného, závislého a žádostivého tvora. Pasivního sobce, který se zaměřuje na uspokojování svých potřeb, vyčkává, co udělají ti druzí, co se odehraje tam venku a chce mít od všeho pokoj. Tvora, který sice mnohdy hlasitě za rohem nadává, ale ve skutečnosti není schopen činu, který by vedl ke změně. Pasivita však neznamená, že člověk je prost agrese. Agrese je instinktivní reakce, která nastupuje v situacích, kde se člověk cítí ohrožen, u pasivního tvora je však nevědomá.

Nenechme se klamat maskami, které si budujeme, abychom se chránili před životem a utajili za nimi své méně přijatelné stránky před ostatními. Nenechme se mýlit sociálně přijatelnou fasádou, diplomatickými úsměvy, prázdnými řečmi, které toho více ukrývají, než ukazují. Za člověkem nestojí jeho slova a gesta, ale činy. Spojíme-li dohromady bezmoc, pasivitu, nevědomou agresi a neschopnost aktivně se bránit či prosadit si své, musíme se nutně ptát, jak se prožívá moderní kolektivní člověk a jak se chrání před ohrožující nejistotou doby a vnějších poměrů, když už není schopen aktivně se poprat se životem „tam“ venku.

Sebeklam a pasivita

Snaha udržet si sebeúctu, vlastní hodnotu či dobrý pocit ze sebe je základem víry v sebe sama. Ten, kdo si věří, může se za sebe postavit a hájit svá práva. Pokles dobrého mínění a pocitu vlastní hodnoty mají na svědomí pocity ohrožení a bezmoci, které v dobách politické nestability, nejistoty, zostřujícího se konkurenčního prostředí a boje o zdroje zaplavují vědomí člověka více, než v dobách stabilního pokroku. Víra ve vlastní schopnosti je výrazně nahlodána a to zejména u těch, kteří odmítají přijmout, že život je křehký, že svět kolem nich je nejednoznačný a doba byla, je a bude vždy nejistá a proměnlivá.

Když se bezmoc obrátí v předsudek, člověk začne věřit tomu, že nemá vůbec žádný nástroj a vliv na to, co se mu v životě děje. Ocitá se ve vleku událostí a pokleslé sebevědomí se nachází ve stínu sílící potřeby ignorovat a vytěsňovat nepříjemná fakta, potřeby překrucovat, popírat a přikrášlovat realitu. A to všechno jenom proto, aby uchránil své vědomí před emocionálním napětím, utekl před konflikty a nemusel řešit v životě nic, co mu nabourává kolektivní, kulturou a medii podporovanou iluzi šťastného, neměnného, ničím nerušeného jistého konzumního života.

Pokud člověk dlouhodobě popírá pravdu a ignoruje fakta přicházející k němu z vnějšího světa a své vnitřní pocity vytěsňuje, uzavírá se prožívání a popírá vlastní zkušenosti ve prospěch předsudků, mínění a norem. Ztrácí skutečnou schopnost rozhodnout se. V takovém rozpoložení je maximálně přizpůsobivý masovým ideálům. Přestává být schopný řešit problémy, jež se kupí za zdmi jeho klamného přesvědčení o sobě a o světě, ve kterém žije. Avšak takový stav neroste donekonečna. Někoho dočista uzavře v pasivní oběti, u někoho narůstá nevědomá agresivita, jejíž ventilace je jen otázkou vhodné roznětky.