Od podlahy pod podlahu

Je dostimulováno. Snižování daní je volební smrt, zvyšování nenese a zadlužovat už také není kam. Zraky západních ekonomik se upínají k centrálním bankám, zejména Fedu a ECB, a zároveň hned klopí k zemi. Tam se u podlahy drží úrokové míry. Někteří by je rádi poslali pod podlahu, o patro níž je prý zábava v plném proudu.
Měnová politika se stala prakticky neúčinnou a jedním z možných východisek by bylo snížit úrokovou míru do záporných hodnot. K obdobnému výsledku došli ekonomové i pro současnou americkou a evropskou ekonomiku. Pokud by například americká centrální banka měla striktně následovat Taylorovo pravidlo, musela by v současných pokrizových letech nastavit úrokovou míru na zápornou hodnotu. Cesta od snižování úrokové míry až k růstu HDP ale nikdy nebyla více podobná opičí dráze.

Pro komerční banky je situace pod nulou demotivující k ukládání likvidity u centrálních bank a zvyšuje se tak obětovaný výnos z nepůjčování. Teorie mluví jasně, bude vyšší tendence půjčovat. A s novými úvěry přijde stimul. Postaví se nové domy a nákupní střediska. Zábava v plném proudu. A jako třešnička - bez účasti deflace.
Pokud by se to skutečně podařilo, můžeme se těšit na pád nedozírných rozměrů. Další úvěrová expanze poté, co dopady poslední úvěrové expanze a následného krachu ještě zdaleka nedozněly, jen odsune současné problémy. A umocní. I bez ní jsme v umělém růstu a taková expanze by cyklus nevyhladila, ale posílila.

Je však nepravděpodobné, že k tomu dojde. Cesta od pera centrálního bankéře k novým botám je nevyzpytatelná a plná překážek. Pro úvěr je potřeba dvou stran. Komerční banky půjčováním nových peněz ještě méně solventním klientům svoji ne příliš pevnou pozici příliš nevylepší. I kdyby ale měly komerční banky zájem, budou mít lidé chuť si půjčovat? Ještě více? A i kdyby měli, postaví za tyto nové peníze domy? A bude v nich někdo chtít bydlet?