Moc bezmocných, esej Václava Havla o vzdorování posttotalitnímu režimu, jsem poprvé četl v anglickém překladu koncem osmdesátých let. Učil jsem tehdy na jedné káhirské univerzitě a hodně času jsem věnoval práci pro nově založenou, byť nelegální Egyptskou organizaci pro lidská práva. Režim, ve kterém jsme žili, nebyl v havlovském smyslu "posttotalitní", nýbrž diktátorský, poněvadž moc se v něm uplatňovala krutě a bez falešné snahy o ideologickou legitimizaci. O pár let později mě za obhajobu lidských práv zatkla státní bezpečnost, vyslýchala mě a nakonec propustila díky mezinárodní kampani, kterou vedl britský deník Guardian. Během výslechů mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, kdo všechno na mě donášel: akademikové, politici, zkrátka lidé, u nichž jsem nenacházel žádný důvod, proč by měli být tak ochotnými státními donašeči.

Zbývá vám ještě 80 % článku
Číst dál za 40 Kč na první dva měsíce
Nebo zkuste předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné? Přihlaste se