Boj s trudomyslností v Antarktidě: Kytarou, sněhulákem i pouštěním draka

Antarktida je jedním slovem magická. A nemyslím tím pouze její neobyčejnou a pro našince zcela cizí krásu, ale především ten neuvěřitelně intenzivní pocit odlehlosti, který na člověka vystaveného jejímu vlivu musí zákonitě dolehnout. Je celkem jedno, jestli jste turista na výletní lodi, dobrodruh na plachetnici nebo technik na vědecké stanici; v každém z těchto případů si v Antarktidě dříve nebo později uvědomíte, jakou hříčkou přírody jste vy sám a jak strašně moc závisí vaše holé přežití na ostatních členech vaší skupiny.

Vzdálenost od civilizace a od toho, co bychom mohli nazvat „známým prostředím“ masíruje hlavy polárníků neustále. Vždyť k nejbližšímu stromu i hospodě je to přibližně stejně daleko, v případě české vědecké stanice J.G. Mendela na ostrově Jamese Rosse něco přes tisíc kilometrů ledovcových polí, vysokých hor a bouřlivých vln Drakeova průlivu. Přidáme-li k tomu početně omezený tým vědců a personálu technické podpory, na nichž „tam dole“ lidský život závisí, začínáme pomalu tušit hrubé obrysy tlaku, který na dočasné obyvatele chladné pustiny doléhá.