Plachý, velký muž

Požádali mě, abych zazpívala na 70. narozeninách pana prezidenta Havla na Pražském hradě. Tu noc jsem zrovna vystupovala na filmovém festivalu v Olomouci. Samozřejmě jsem řekla ano. Vybrala jsem píseň Tom´s Diner.

Nejen proto, že je to známá písnička. Ale hlavně kvůli tomu, že jsem věděla, že pan prezident se chystal ten rok navštívit Columbia University. Ta totiž leží poblíž místa, kde se děj písničky odehrává. Takže jsem pro něj zpívala Tom´s Diner před filmovou kamerou, protože se na oslavě natáčelo.

O několik dní později mě pan Havel pozval na snídani. Seděla jsem proti němu u dlouhého stolu, kolem kterého byla další spousta lidí. Ačkoli jsem o tom už slyšela, co mě překvapilo nejvíc, byla jeho plachost. A také jeho hluboký hlas. Znala jsem jeho texty. Jejich překlady od Paula Wilsona jsou tak dobré, že to až vypadá, jako by pan Havel myslel a psal v angličtině.

V jednom momentě naší konverzace vzal vidličku a přejel jí po ubruse tak, že zanechala v bílé látce čtyři hluboké rýhy. Přesně to jsou ty detaily, které si pamatujete do konce života. To a také, jak si uvázal svou vínově červenou šálu na pevný uzel kolem židle, aby mu nespadla na zem.

Byli jsme přátelé pět let. V kontaktu nás držel e-mail, dopisy, příležitostné návštěvy. Bylo to přátelství, které skončilo příliš brzy. Prezidenta Havla mnozí popisují jako plachého člověka a knihomola. Já jsem introvert a také knihomol, takže mezi námi vznikla zvláštní vnitřní sympatie.

A jsou tu další podobnosti: Havel říkal, že jeho život se vlastně tak trochu podobá pohádce. Nejdříve byl haněn a pronásledován a potom zase všemi oslavován za stejnou věc, za kterou ho předtím pronásledovali.

V mnohem menším měřítku mám zkušenosti s tím samým. Své dětství bych popsala jako složité. A najednou v 80. letech jsem začala být všemi oslavována za to, co bylo předtím důvodem k trestu. Za jistou tvrdohlavost, odmítání ohnout záda a povahu, kterou, ač to není přímo rebelství, je skoro nemožné spoutat nějakým systematickým tlakem. Rebelií je tu samotná snaha přežít.

Moje oblíbená Havlova kniha jsou Dopisy Olze. Což je dokument o muži pod tlakem, který přetrpí fyzické i psychické týrání díky tomu, že si udrží svou vizi. Vizi toho, čemu my dnes říkáme lidská práva. A potom kniha Prosím stručně pro svůj humor a zaměření na drobné detaily.

Byla jsem velmi poctěna, když mě pozval, abych se zúčastnila oslav 20. výročí sametové revoluce. Byl mužem, který má smysl pro detail. Ale protože byl také dramatik a umělec, uvědomoval si zároveň význam všech kroků, které udělá v širších souvislostech a v kontextu celého historického vývoje.

Takže jsem byla strašně moc šťastná, že jsem ten večer mohla být malým kamínkem v mozaice, která tvořila jeho velkou vizi.

Cítím, že svět utrpěl odchodem Václava Havla obrovskou ztrátu. A jen těžko mohu vypovědět, jak je mi líto, že je již pryč.

Ráda bych tímto vyjádřila upřímnou soustrast paní Dagmar Havlové.