Je k ocenění Václava Havla opravdu nutný zákon?

Zkusme výjimečnost Václava Havla pojmout jinak. A podívejme se na události, skrze které se Česko dostalo v posledních čtyřiačtyřiceti letech na titulní stránky světových médií. Uvidíme, že se všemi byl Václav Havel tak či onak spojen. 1968 a 1969 - odpor proti sovětské invazi; 1977 - založení Charty 77; 1989 - sametová revoluce; 1999 - vstup do NATO; 2004 - vstup do EU; 2011... však víte a vidíte výše.

Velké momenty Česka v očích světa byly velkými momenty havlovskými, ať už v aspektu radosti, nebo nejhlubšího smutku. Nebo jinak: posledních čtyřiačtyřicet let není možné vždy označit za báječná léta, ale byla to léta s Havlem.

Možná trochu překvapivě můžeme říci, že Václav Havel vždy ztělesňoval to, po čem česká společnost toužila. Dopis Gustávu Husákovi z roku 1975 by, nebýt oprávněného strachu z represe, podepsal každý. Chartu 77 taktéž. I Několik vět z roku 1989. A po revoluci to bylo, alespoň zpočátku, podobné. Většina společnosti byla spolu s Havlem proti rozdělení československé federace, pro vstup do NATO, do Evropské unie. Na náměstích se skandovalo: "S Havlem do Evropy." Havel ztělesňoval pravdu české společnosti i v onom "demokratickém" aspektu, kdy se občas pravda vyjevuje v mínění většiny.

Jenže Havel většině společnosti zároveň připomínal i její temnou stránku. Neschopnost na pravdě trvat, ručit za ni zdravím, svobodou, životem. Lehkost, s níž se tady pravda opouští. Malověrnost, oportunismus, konjunkturalismus. Proto byl problémem - štval jak ty, kdo zosobňovali lež a nenávist, tak ty, kdo si udělali z malověrnosti osobní program. Před Václavem Havlem se nedalo utéct.

A nejde to ani teď, i když už začínají pokusy utemovat ho do názvů ulic, čítanek a zákonů, ze kterých by sám měl asi legraci a husí kůži zároveň. Havel nám nyní klade otázku, na kterou, chtě nechtě, musíme odpovědět. Zda chceme být spoluhráči otevřenosti, onoho pólu češství, které má Evropě a světu co nabídnout. Nebo vyznavači defenzivního čecháčkovství, postoje, o němž Havel napsal, že ho charakterizuje čekání "až se světové vichry přeženou, abychom se dál mohli rýpat na našem dvorku".

Ale zpět k zákonu, který navrhuje Nečasova vláda. Václav Havel se opravdu zasloužil o svobodu a demokracii. Ovšem nejen ve smyslu společenského uspořádání, kterýžto výklad už samotné vyslovení těchto pojmů sugeruje. Ale ve smyslu vědomí osobní svobody každého z nás.

Svobody, která je nepříjemná, klade nároky, vyžaduje odpovědi na nejednoduché otázky. Po principech, na kterých stojíme, a po tom, do jaké míry jsme za ně ochotni ručit. Ne snad vlastním životem, jako Václav Havel, ale alespoň způsobem, kterým spoluutváříme veřejný prostor.

Připomínka čtyřiačtyřiceti let s Václavem Havlem, kterou přinášejí úterní Hospodářské noviny, proto není pouhou pietou. Ukazuje na jakýsi mentální a morální interval pootevřený do budoucnosti. S nárokem jménem Václav Havel se bude dál vyrovnávat každý z nás. Zákon nezákon.

Vzpomínky osobností:

 Jiřina Šiklová: Ta zvláštní úzkost v hlase

Milan Uhde: Za svůj program nasazoval zdraví i život

Nekrolog Jiřího Leschtiny: Odešel Václav Havel, muž, který bojoval, aby pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí

Petr Pithart: Praktický idealista

Osobnosti o Havlovi: Dalajlama: Svět ztratil skvělého státníka 

Dominik Duka: Mému příteli V.H.

Ondřej Trojan: Drahý pane prezidente, milý Václave

Tomáš Sedláček: Přijďte se rozloučit s Václavem Havlem

Jiří Černý: Spřízněni rockovou hudbou

Čtenáři o Havlovi: Ukázal, jak být dobrým prezidentem

Jan Ruml: Životní úvratě a závazek pro ty, kdo žijí

Adam Michnik: Jako rána do obličeje dveřmi v průvanu

Jindřich Šídlo: Tento národ nezměním. Jsem ochoten sloužit, dokud budu schopen, říkal Havel