Adieu, C.A. aneb vzpomínky dítěte z okupovaného města

Toto je autentický popis zážitků dítěte z města okupovaného nepřítelem.

Pod okny nám v létě v největších vedrech mašírovali dohola ostříhaní kluci v bagančatech. Ulicí se občas promenádovali taky jejich o 60 kilo těžší velitelé s "elpíčky" na hlavě a jejich matrony přezdívané "vůně smrti", dohromady ideálně šťastné rodinky, co měly tu ohromnou kliku nebo konexe, že skončily v Československu a ne v Afghánistánu. Panoráma města hyzdil načerno postavený panelák (zbořen 1990), kde si podle kolujících legend hospodyně od nižších šarží navzájem plivaly do boršče.

"Jejich" obchody měly mnohem lepší zboží než naše samoobsluha (dnes bowling bar). Zničili několik parků, hřiště dole u Jizery, samozřejmě kdysi hrdá kasárna československé armády, na která jsme koukali z kuchyně (dnes obchodní akademie). A když jsme vzali do party na fotbalu jistého Dimu, poprvé v životě jsme z reakcí okolí chápali, co je to kolaborace. Někdejší "lepší" hotel U Karla IV. (dnes opět hotel) se proměnil v místo důstojnických pitek, na němž visela tabule s programem "Sevódňja v oficjérskom klúbje". Někdo jim tam pod to jednou, tak někdy v roce 1982, připsal "Iron Maiden", což tam kupodivu vydrželo několik let - kontrarevoluce znovu nabírala síly. Oficiálně jich tu byly tři tisíce, nás dvanáct tisíc. Slušný dozor.