Jsou umělecké kariéry vzestupné, kariéry sestupné a pak tady jsou takové, které jdou tak nějak podivně do zatáčky. Typickým příkladem těch posledních je kariéra písničkáře Jaromíra Nohavici. Bard s úžasným poetickým talentem, jehož písničky si zpívalo od osmdesátých let celé Česko, začal na stará kolena produkovat pouťové popěvky, jimiž obsluhuje část společnosti, která by nejraději poslala současný režim do háje a která se vzhlíží v autoritářském Rusku.
Krásnou ukázkou je poslední popěvek: „Byla raketa Ukrajince, nebo Rusa? Zeptejte se prezidenta USA.“ Nohavica jím dává vzpomenout na poetiku normalizačního Dikobrazu. Je to samozřejmě narážka na tragický pád rakety v Polsku a v jádru jde vlastně o infantilně zrýmovaný narativ zdejší Ruskem sponzorované dezinformační scény, že všechno v Česku řídí Spojené státy a že vlastně vyvolaly i válku na Ukrajině.
Copak se s bardem takřka národním stalo? A jak moc se mu to dá vyčítat?
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekPředně se to nestalo najednou. Nohavica už v minulosti jevil sympatie pro antisystémové formace, fotografoval se s rusofilními okamuristy, jel si do Moskvy pro řád od Vladimira Putina. Jako by Nohavica v jistý moment propadl pocitu, že tenhle postoj je jakýmsi novodobým disidentstvím, že ho vlastně musí zastávat, protože písničkář musí být vždy v totální opozici. Snaha být systémovým šotkem mohla vychýlit Nohavicův morální kompas.
Asi to ale nebylo ani moc těžké, protože Nohavica neměl morální kompas zcela v pořádku nikdy. Za komunismu platil za autora protestsongů, ale nedokázal odolat StB a nakonec dokonce podával tajné službě informace o Karlu Krylovi. Nelze mu to sice úplně vyčítat, kdo ví jak by se dnešní verbální hrdinové na jeho místě zachovali. Horší ale je, že se k tomu nikdy nepostavil čelem. Dělal, jako by se nic nestalo, což mu liberální část české veřejnosti i umělecké scény oprávněně vyčítala.
Lze si představit, že se Nohavica právě proto, ve snaze o vnitřní sebeobhajobu, nakonec postavil proti ní, přešel na stranu destruktorů současného systému a sám sebe následně přesvědčil, že tentokrát má skutečně pravdu, čímž ve svých očích vlastně odčiňuje dávné selhání. Zkrátka klasický sebeklam, proti kterému není imunní nikdo. Nohavica ho ke své smůle inscenuje na veřejnosti s plnou parádou.
No a ještě jeden možný motiv, proč Jaromír Nohavica nyní funguje tak, jak funguje. Ve veřejném prostoru vidíme spoustu stárnoucích mužů, kteří cítí, že jim ujíždí vlak, a chtějí se na stará kolena postavit do čela nějaké té revoluce či aspoň její imitace. Nyní je k dispozici pseudorevoluce stojící proti současnému Západu, se vším tím antievropanstvím, antiekologismem ve jménu hodnot takzvaného normálního světa ztělesňovaných tu Orbánovým neliberálním gulášem, tu Vrabelovým demonstračním blábolením, tu Putinovými raketami. A tak na tuhle pseudorevoluci čile naskakují v přesvědčení, že si užijí ještě něco slávy a legrace. Což může nakonec být i případ nešťastného Jaromíra Nohavici.
Jak k němu teď přistoupit? Občas se objevují názory, že Nohavicovu starší, skutečně mimořádnou tvorbu nemůže ten či onen kvůli jeho současné příchylnosti k Rusku poslouchat. Myslím, že je to postoj problematický. Proč? Protože tvorbu daného člověka je lepší chápat odděleně od jeho morálních vlastností či politických postojů. Talent nemá s člověkem, který je jeho nositelem, nic společného. Múza, která skrz nejrůznější osoby promlouvá, rozděluje svou přízeň náhodně a někdy i s poťouchlým úsměvem. Nohavica nemůže za to, že si múza vybrala právě jeho a že se teď ve veřejném prostoru dostává jeho talent do kontrastu s jeho problematickým já. Kdyby múza nebyla zrovna unavená a sedla na někoho jiného, bylo by mu určitě nyní líp. Písničky kdysi vytvořené a vyzpívané Nohavicovým prostřednictvím v každém případě hodnotu a krásu neztrácejí. Není důvod je zatracovat.
Stejně tak asi lépe nesoudit příliš příkře ani Nohavicu samotného. Úkol sjednotit nesmírný talent, který mu byl dán se slaboučkým „já“, byl pro něj příliš obtížný. Nezvládl to. Ovšem kdo ví, jak by na tom byli jeho dnes zásadoví odsuzovači. Nikdo přece nemůže za to, co mu osud uchystá, natož aby mohl garantovat, jak to zvládne. Nohavica je zkrátka především osoba, která dostala naloženo víc, než unesla.
Takže na rozdíl od jeho nynějších politických kamarádů, kteří pouze prospěchářsky kalkulují a zneužívají lidi v obtížné životní situaci, zaslouží ze všeho nejvíc lítost.
(text je rozšířenou glosou pro ČRo PLUS)
