Justice si to chtěla udělat jednoduché. Takže zničila kariéru i život Vlastě Parkanové

V pátek 17. dubna roku 2009 přinesla ministryně obrany Vlasta Parkanová na jednání vlády Mirka Topolánka návrh na pořízení čtyř vojenských letadel CASA. Ministři pro obchod zvedli ruce a stát pak dodavateli zaplatil 3,006 miliardy korun bez DPH. O tři roky později došli detektivové z protikorupční služby k závěru, že zakázka byla předražená až o 818 milionů a státní zástupce Jan Kořán poslal Parkanovou a tehdejšího zastupujícího ředitele sekce vyzbrojování resortu obrany Jiřího Staňka před soud.

„Jsem v šoku. O nákupu rozhodla vláda a příslušnou smlouvu jsem jako ministryně sama ani nepodepisovala,“ reagovala tehdy Parkanová. A to ještě netušila, že ten šok potrvá ještě docela dlouho.

Za devět let se toho dá stihnout opravdu hodně. Za poslední devět let se například v Česku zdvojnásobil počet restaurací. Ale v kauze Parkanová došla česká justice za tuhle dobu k tomu, že „v žádném směru nebylo zjištěno, že by České republice v souvislosti s obchodem s letadly a s nákupem transportního letounu CASA vznikla nějaká škoda“, jak nakonec konstatovala předsedkyně odvolacího senátu pražského městského soudu Petra Benešová.

Je samozřejmě nutné žádat po politicích odpovědnost za jejich rozhodování. A určitě bychom měli bedlivě dohlížet nad tím, jaké schvalují zakázky, protože tam skutečně mizí obrovské miliardy. Zároveň je nesmyslně zjednodušující udělat to tak jako detektivové a státní zástupce v případu Vlasty Parkanové. I kdyby byla zakázka předražená, těžko od politika v čele ministerstva čekat, že ji může zodpovědně zastřešit po odborné stránce. Rozhodování o velkých zakázkách neprovádí jeden jediný ministr sám ve své kanceláři. Podílejí se na něm desítky lidí, často státem placených expertů, které vůbec neznáme a kteří pak zůstávají v naprostém stínu ministrů. To, že se detektivové a státní zástupce nepokusili podívat u nákupu letounů CASA pod povrch, je ukázka těžce odfláknuté práce. Udělali si to prostě jednoduché. Poštvali před soud ministra a nechť se až v soudní síni ukáže, jak to bylo doopravdy.

Někdejší velmi respektovaný ministr spravedlnosti Otakar Motejl jednou řekl, že tak deset procent trestních kauz by se k soudu vůbec nedostalo, kdyby zejména státní zástupci pracovali pořádně. Kdyby spolu s policií opravdu řádně prozkoumávali všechny dostupné důkazy a správně zvažovali pravděpodobnost, že ten, koho chtějí poslat do vězení, skutečně porušil zákon. To, že to nedělají dobře, ukazují vedle Parkanové třeba i případy osvobozeného libereckého hejtmana Martina Půty nebo bývalého ministra Vladimíra Mlynáře. A kolik takových případů neznáme, protože je neprezentuje nikdo veřejně známý?

Ti, kdo udržovali Vlastu Parkanovou devět let v napětí, zda nepůjde do vězení za rozhodnutí celé vlády, připravili příliš krutý trest pro člověka, u kterého bylo od počátku obrovsky nejisté, že se snažil podvést stát a nějak se na zakázce třeba sám obohatit. K soudu se měla Parkanová dostat až v momentě, kdy by stoly přetékaly velmi silnými důkazy.

A její případ ukázal i na jednu podstatnou systémovou chybu. V Česku máme vybudovánu jen slabou kulturu politické odpovědnosti a mnohým se zjevně zdá, že ji má nahrazovat právě trestní řízení. A to je nebezpečné. Zaprvé to bude politiky svádět k nerozhodování, což je v rozporu se smyslem jejich práce. A zadruhé, tento přístup ve skutečnosti maskuje skutečné zlodějiny. Vyviňuje totiž právě ty politické veksláky, kteří zůstávají nalezlí ve státní správě příjemně skryti za štíty vrcholových politiků.

Odvolací soud potvrdil osvobození Parkanové a Staňka v kauze letounů CASA

13. 10. 2021 ▪ 2 min. čtení