Opravdu se rozhodujeme svobodně? Není to jen iluze? Vědci zpochybňují roli vědomí při lidském chování

Spor o svobodné lidské vůli se v posledních dekádách přesunul z filozofického kolbiště na neurovědné. V roce 1980 padl startovní výstřel pro diskusi od amerického vědce Benjamina Libeta, jenž svými experimenty ukázal, že rozhodnutí člověka něco udělat padne mnohem dříve, než si to člověk uvědomí. Libet ukázal, že například rozhodnutí zmáčknout nějaké tlačítko nebo vypínač předchází vybuzení neuronů, vše se děje předtím, než člověk pocítí vědomé rozhodnutí to udělat. Směr rozhodnutí není tak, že se člověk rozhodne, že si potřebuje rozsvítit v pokoji, a tak vědomě aktivuje mozek, ale naopak mozek to ví a na základě vnějšího podnětu reagují neurony a vysílají signál, jenž umožní vypínač zmáčknout. Teprve až v řádu o několik milisekund později si člověk uvědomí, že to chce udělat.

Výsledky Libetových pokusů lze interpretovat minimálně jako důkaz, jak velkou roli v rozhodování lidí má podvědomí. S tím by souhlasil i sám Libet, naopak by se ale ohradil vůči tvrzení, že to znamená, že rozhodnutí padají nezávisle na vědomí člověka, které by tak bylo ve své podstatě jen iluzí. Libet tvrdil, že prvotní impulz ke stisknutí vypínače sice není iniciován vědomě, ale konečné rozhodnutí, zdali to osoba udělá, je v režii jeho vědomí. Vědomí má čas se svobodně rozhodnout a daný impulz zastavit. Pro britského psychologa Maxe Velmanse není ale takový argument přesvědčivý, dle něj nic nebrání tomu říct, že i tento okamžik, kdy může člověk vědomě zastavit impulz ke stisknutí tlačítka, je též již před tímto rozhodnutím dávno iniciován nevědomě neurony.

Hraje se tedy o to, jak moc velkou váhu při lidském rozhodování vůbec vědomí má, pokud vůbec nějakou. Letos v lednu vyšla studie švýcarských vědců ukazující, že člověk mnohem pravděpodobněji učiní rozhodnutí při výdechu než nádechu. Tedy k původnímu vybuzení neuronů, jak jej sledoval Libet, dochází zejména při výdechu. Šéf výzkumu Olaf Blanke uvádí, že jde jen o jeden z mnoha příkladů, jak jsou vědomá rozhodnutí rukojmími nevědomých procesů. Jak si asi každý člověk všiml, podobně je to třeba se žaludkem, jenž je propojen nervovou soustavou s mozkem. Když má člověk hlad, je podrážděný, reaguje agresivněji. Je prokázáno, že třeba hladoví soudci rozhodují přísněji.

Další vhled do problematiky svobodné vůle přináší cílené pokusy ovlivnit lidské rozhodování, expertem na tomto poli je americký psycholog John A. Bargh z univerzity v Yale. Své studenty rozdělil v jednom pokusu na dvě skupiny, kdy první měla za úkol sestavovat věty z negativních slov, jako je agresivita, hrozba, hrubost, a druhá skupina naopak z pozitivních. Následně mu měli výsledky odevzdat na chodbě. Bargh se tam ale záměrně bavil s kolegou a nevěnoval studentovi, jenž přišel s výsledky, pozornost. Všichni studenti, kteří sestavovali věty z negativních slov, jim skočili do řeči. Studenti stavějící věty z pozitivních slov naopak vždy čekali, až kantoři dohovoří.

Podobných experimentů je velké množství. Málokoho přesvědčí o neexistenci svobodné vůle, jasně ale ukazují, jak je vědomé rozhodování lidí snadno ovlivnitelné. Když se do toho všeho započítají genetické předpoklady, vliv epigenetiky, výchovy, sociálního prostředí, mikrobiomu a dalších faktorů, je zřejmé, že i v případě skutečné existence svobodné vůle musí člověk ukázat výjimečnou odolnost, má-li být schopný těmto vlivům nepodlehnout. To přináší řadu dalších otázek. Úspěšní lidé často přeceňují vliv svých rozhodnutí na svůj úspěch. Často měli prostě jen štěstí, že se narodili v dobré rodině, v dobrém prostředí a s dobrou genetickou výbavou. Ti samí lidé se takovému vysvětlení a snižování vlastních zásluh samozřejmě brání.

Podobně vyvstávají otázky i v oblasti práva. Pokud se člověk dopustil vraždy proto, že má v hlavě nádor, který výrazně ovlivnil jeho kognitivní schopnosti, je vinen? Je spravedlivé, že muži a ženy dostávají za stejné prohřešky stejné tresty, když muži mají do vínku od přírody hormonálně danou vyšší agresivitu? Může muž za to, že se narodil jako muž? Nemělo by se k tomu přihlížet? S rostoucími poznatky o ne zrovna velkém vlivu vědomí na rozhodování lidí eroduje představa toho, že je člověk sám za svůj život, povahu, úspěch nebo chudobu plně zodpovědný.

V roce 2002 psychologové Jonathan Schooler a Kathleen Vohs zkoumali, jaký dopad na lidské chování má, pokud je v lidech posílen pocit, že nemají svůj život ve svých rukách. Snažili se tak vždy u experimentální skupiny snížit přesvědčení o svobodné vůli. Výsledky byly skutečně přesvědčivé. Lidé indoktrinovaní názory, že svobodná vůle je velmi omezená, se oproti kontrolní skupině začali chovat jinak. Podváděli mnohem častěji při testech v matematice, měli mnohem menší zábrany krást. Jiné experimenty ukázaly, že lidí nevěřící, že rozhodují o svém životě, jsou méně šťastní, méně oddaní v partnerských vztazích.

I kdyby byla pravda, že svobodná vůle je jen iluze, bylo by nebezpečné, pokud by takové myšlence lidé uvěřili. Vedla by ke sklouznutí k fatalismu a úplnému odhození zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Zároveň zmíněné experimenty přináší poznatek, jak důležité je pro člověka věřit, že žije svobodně a může se rozhodovat svobodně, i kdyby to mělo být jen iluzorní. Společnost může rozkvétat, jen pokud lidé v ní skutečně cítí, že mají možnost ovlivnit svůj život a své okolí. Pokud propadnou pocitu bezmoci, půjde to s kopce se všemi. Vnímání svobody má proto dalekosáhlé politické i psychologické důsledky. Při pokládání věnců na Národní třídě k výročí 17. listopadu by na to měl každý myslet.

Jak by vypadal svět, kde lidé nevěří ve svobodu své vůle a jsou navíc přesvědčeni o determinismu fyzikálního světa, vykresluje surovým způsobem letos uvedený seriál Devs. Tvůrci si hrají s myšlenkou, že vše má svou příčinu a následek a navrch je možné obojí vždy jasně určit. V ústředí dění pak stojí supervýkonný kvantový počítač, jenž umí zrekonstruovat obraz i zvuk ukřižování Ježíše Krista, soulož Marilyn Monroe s Arthurem Millerem a také předvídat budoucnost. Je to kvantový počítač schopný komplexních simulací. Ústřední postavy seriálu na straně "padouchů" plně přebírají filozofii tohoto striktního determinismu a tím ztrácí jakékoliv morální zábrany.

Pokud má být ovšem fyzikální svět deterministický, jak předpokládá seriál, neměl by v sobě obsahovat prvek náhody. Ve světě malých rozměrů tomu tak ale podle převládajícího konsenzu je. Když se před papír se dvěma štěrbinami postaví lampa a za něj deska, tak vyslaný foton z lampy projde oběma štěrbinami zároveň a není možné kvůli zákonům kvantové mechaniky předpovědět, kam přesně na desku po průchodu štěrbinami dopadne. Je to dílem náhody, která je součástí reality. Tuto myšlenku razil dánský fyzik Niels Bohr a dostal se kvůli tomu do střetu s Albertem Einsteinem. Vítězně v podobě vědeckého konsenzu nakonec vyšel Bohr, nicméně Einsteinův deterministický pohled má stále své stoupence.

Předpovědět dopad každého jednotlivého fotonu na desku sice nelze, lze ale dobře předpovědět pravděpodobnost, kam vyslané fotony dopadnou, a následně předpovědět, kde bude na desce stín. Jde o takzvanou determinovanou pravděpodobnost, což znamená, že kvantové efekty málokdy ovlivní předpovědi klasické mechaniky. Zkrátka ve světě velkých rozměrů, v nichž žijí lidé a kam patří i stín, se nahodilost kvantových jevů zprůměruje. Jak by řekl navíc Einstein, nahodilost může být jen zdáním a důsledkem neznalosti hlubších zákonů, které vesmír skutečně řídí.

Pokud je vesmír čistě deterministický, mohlo by to platit i pro člověka, neboť sám je jeho součástí. Tomu se právě říká striktní determinismus, jenž byl ústřední pro seriál Devs. I kdyby ale na úrovni kvantové mechaniky hrála roli náhoda, což je zatím převládající pohled, nemusí to pro determinismus na makroúrovni v podobě lidských buněk mít žádný význam. K absenci svobodné vůle není předpoklad deterministického vesmíru nutný. Takovému pohledu se říká striktní nekompatibilismus. Argumentovat lze zmiňovanými psychologickými experimenty. Stoikové byli kompatibilisté, neboť věřili, že fyzikální determinismus může koexistovat se svobodnou vůlí. Čtvrtým přístupem pak je libertarianismus, který věří, že na fyzikální úrovni determinismus neplatí a člověk má navíc zcela svobodnou vůli.

Nikdo neví, který pohled odpovídá realitě, proto si lze (zatím) svobodně vybrat. Teda možná.