Spalování uhlí v elektrárnách už se nevyplatí, slýcháme v poslední době. Uhlí zničí ekonomika. Čeští miliardáři vydělávající na ničení klimatu se opravdu ocitají ve ztrátách. Podniky z Tykačovy skupiny Sev.en prodělaly minulý rok 1,7 milionu korun. Ve ztrátě se po letech pohádkových zisků ocitla také Sokolovská uhelná těžící asi čtvrtinu hnědého uhlí u nás a uzavírá část hnědouhelné elektrárny Vřesová.

Často uváděným důvodem ekonomických problémů tuzemských uhelných společností jsou emisní povolenky. Jejich cena za poslední tři roky stoupá, a proto je uhelné firmy začaly kritizovat. Na počátku minulého roku se tehdejší ředitel Sokolovské uhelné František Štěpánek pokoušel iniciovat změnu v placení emisních povolenek právě proto, aby firma neuzavírala provozy v elektrárně Vřesová. Můžeme tedy dopad emisních povolenek oslavovat? Přijde na to, z jakého úhlu pohledu a v jakém kontextu je hodnotíme.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Emisní povolenky zavedla EU v roce 2005 jako tržní mechanismus, který má "zastropovat" množství vypuštěných emisí. Objem vypuštěných emisí pod vrchní hranicí je dále obchodovatelný, emisní povolenky tak stanovují cenu tuny emisí CO2. Firmy, které vypouští příliš emisí, tak musí platit za emisní povolenky, čímž by se měl stimulovat trh k zavádění nízkouhlíkových technologií. Toto opatření se doposud týkalo energetických firem, průmyslových sektorů s velkou energetickou náročností a leteckých společností.

Po zavedení emisních povolenek jejich cena však během pěti let (2008-2013) klesla z původních 30 eur za tunu na 5 eur, mimo jiné proto, že se povolenky firmám rozdávaly zadarmo. Trh s emisními povolenkami nefungoval, cena byla příliš nízká a zároveň vlády (na popud podniků) nadsazovaly emise a zvyšovaly pomyslný emisní strop. Kvůli tomu pak zůstalo firmám spoustu volných povolenek, které ale na trhu nikdo nepoptával. Například ČEZ skrze Svaz průmyslu v Bruselu prolobboval víc volných povolenek, než vůbec vypouštěl emisí. Proto se mezi lety 2013 až 2020 změnila pravidla rozdělování povolenek. Dnešní cena povolenek je to 25,15 eura na tunu, tedy stále méně než počátečních 30 eur. Přestože si Evropská unie klade za cíl dostát závazkům Pařížské dohody, pokračuje přerozdělování 40 % povolenek firmám zdarma, a to i přes kritiku Evropského účetního dvora.

Vliv vyšší ceny emisních povolenek začal být patrný až v posledních třech letech, kdy jejich cena začala prudce narůstat. Je však otázkou, zdali čas potřebný k zavedení tržních mechanismů a jejich kalibraci neznamenal zdržení skutečně efektivních opatření. Konkrétně studie vědců z Glasgow a Pittsburghu odhaduje, že povolenky snížily celkové emise v Evropě o 1,2 miliardy tun CO2 mezi lety 2008 a 2016, což odpovídá 3,8 % celkových evropských emisí. Kromě toho ale emise snižovaly i jiné důvody, například ekonomická krize, celkově se tak objem emisí v sektorech zahrnutých do emisních povolenek snížil o 21 % mezi lety 2005-2020. Během posledních 30 let zároveň fosilní korporace vypustily takřka polovinu veškerých vyprodukovaných emisí do atmosféry. Patnáctileté fungování trhu emisních povolenek sice přineslo dílčí úspěchy, ale zároveň znamená ztrátu drahocenného času, který si z výtěžku povolenek nemůžeme koupit. Snižování emisí je s ohledem na rozvrat klimatického systému potřeba provádět daleko razantněji než dosud, jak ilustruje následující graf. Evropská unie má navíc historicky vypustila největší objem emisí a jako nejbohatší světový region měla by emise snižovat rychleji než ostatní.

 

Polemiku vzbouzí také pojetí uhlíkových povolenek jako mechanismu vytvářejícího trh se znečištěním. Často jsou nazírány jako nástroj, který má vyrovnat nedostatky jinak dokonalého trhu. Snažit se spočítat cenu zmařených lidských životů, důsledků extrémních klimatických jevů nebo nezničené přírody, které jsou důsledkem klimatického rozvratu, je ale absurdní. Pojetí povolenek jakožto technicistního ekonomického řešení prohlubuje pojetí světa ovládaného penězi - oproti světu, kde lidé můžou prosazovat své zájmy a řídit se jinou logikou než ziskem. Mnohem spíš poslouží uvědomění, že ceny jsou politikum a odráží rozložení moci ve společnosti. Jsou tvořeny regulacemi, dotacemi, nerovným přístupem k informacím nebo trhem ovládaným monopoly. To, že se prosadila politická regulace, která z dlouhodobě nefunkčních a stagnujících uhlíkových povolenek vytvořila účinný nástroj, kvůli kterému se začínají zavírat uhelné elektrárny je především úspěch klimatického hnutí, které dlouhodobě na řešení změny klimatu tlačí. Například německá odnož hnutí Friday for Future požaduje, aby cena emisních povolenek byla 180 eur za tunu emisí, na základě odhadu německého úřadu pro životní prostředí. „Spravedlivá“ cena je otázkou společenského vyjednávání a možná by bylo průhlednější vyjednávat rovnou o tom, která elektrárna kdy zavře a kolik se ještě vypustí emisí.

Vytváření trhu se znečištěním také legitimizuje nerovné sociální dopady. Bohatí můžou znečišťovat více, a když zavírají uhelné elektrárny kapitalisté, proto, že už se jim nevyplatí je provozovat, sociální dopady ignorují. To je i případ propouštěných pracovníků ve zmiňované elektrárně Vřesová. Zisk z trhu emisních povolenek neprokapal k pracujícím ve fosilních sektorech, kteří nyní o práci přicházejí, stejně jako se nedostal do regionů zasažených těžbou uhlí. Peníze, které Evropská unie vybere na uhlíkových povolenkách, by sice měly putovat do Fondu spravedlivé transformace a z něj zpět do regionů a k lidem postiženým koncem fosilního průmyslu, ideálně například na výstavbu občany vlastněných obnovitelných zdrojů. Je však otázkou, jestli v naší oligarchii dotečou peníze, kam mají. Na to, kam finance doputují, mají velký vliv korporace a jen malý vliv zaměstnanci, odbory a místní obyvatelé. Uhlíkové povolenky také samy o sobě neřeší zvýšení cen elektřiny a tepla, které mohou vyvolat. To, že vytvářejí určitý výnos, by mělo být použito například ke snížení daní skupinám s nejnižším příjmem, aby je rostoucí ceny energií nepoškodily.

Nad uhlíkovými povolenkami visí i ekologické otazníky. České elektrárny a teplárny přecházejí často z uhlí na plyn a tento trend se zdá pokračovat. Přechod na plyn je i plán fosilního byznysu, jak zachovat zisky. V médiích uhelné firmy přechod na plyn popisují jako nutné a vlastně čisté řešení. Zemní plyn je sice také zahrnut v systému emisních povolenek, ten ale zahrnuje pouze emise při spalování – a ne při těžbě, kdy se u plynu vypouští více emisí oproti uhlí nebo ropě. Tím pádem se spalování plynu vyplatí více, i když je ve výsledku emisně podobně náročné jako ostatní fosilní paliva. A každopádně je zemní plyn fosilní zdroj, kterého se potřebujeme zbavit, takže přechod z uhlí na plyn nic neřeší. Systém emisních povolenek také nezahrnuje menší zdroje emisí, takže se v současnosti vyplatí odpojovat od centrálních zdrojů tepla platících za emise (jako jsou třeba teplárny pro sídliště) k tomu, že mají jednotlivé domy vlastní kotle. I když by přitom dávalo větší smysl zachovat teplárny, které můžou produkovat zároveň teplo a elektřinu a tím ušetřit emise.

Politické řešení ekonomických problémů

Ekonomické problémy našich uhelných firem a regionů, kde se uhlí těží, si klade za cíl řešit vládní uhelná komise, která zároveň představuje potenciálně přímější politické řešení ústupu od uhlí než uhlíkové povolenky. Uhelná komise měla představit do konce roku plán a konečné datum útlumu těžby uhlí. Vzniká po německém vzoru, což mimo jiné znamená, že byla svolána také jako politická reakce na sílící klimatické hnutí, které v uplynulých letech dostalo do ulic (a dolů) nebývalé množství lidí. Klimatické hnutí a protiuhelné protesty zásadně zahýbaly veřejným míněním, v současnosti naprostá většina společnosti chce klimatická opatření a je si vědoma, že to znamená útlum uhlí.

Jenže debata v uhelné komisi je pokřivená, neodpovídajícím způsobem zvýhodňuje zastoupení představitelů fosilního byznysu a potlačuje místní z uhelných regionů, lidi, jichž se změny klimatu dotýkají, i vědce, na což poukazuje kritika ustanovené Stínové uhelné komise. Ideální by například bylo domluvit se s odbory sdružujícími zaměstnance v uhelném sektoru na rekvalifikacích, předčasných důchodech nebo přechodu elektrárenských zaměstnanců do sektoru obnovitelných zdrojů, ke kterým nemají s know-how daleko. Čekat však od uhelné komise, že bude tlačit na rozvoj obnovitelných zdrojů v právě připravovaném zákoně o podporovaných zdrojích energie, který nesmyslně šlape po nejperspektivnějším obnovitelném zdroji u nás – solární energii, nebo že bude moderovat debatu mezi uhelnými odbory a svazy sdružující firmy ze sektoru obnovitelných zdrojů, je bohužel planá naděje.

Jak ukazuje příklad emisních povolenek i uhelné komise, pokud scénáře snižování emisí budou psát největší znečišťovatelé, nemůžeme očekávat, že k němu bude docházet dostatečně rychle a sociálně spravedlivě. Právě proto potřebujeme silné sociální a ekologické hnutí, které se nenechá koupit a ukáže problémy a nefunkčnost jednotlivých opatření. Pavel Molchanov, energetický analytik investiční poradenské firmy Raymond James, říká, že "dění na burze odráží budoucí očekávání". Ekologické a sociální hnutí je hybnou silou změn, utváří politickou diskusi. Trh se přizpůsobuje politice a očekávání společnosti, říkat něco jiného znamená zadupávat moc lidí a nechávat vládnout mocné.

Autoři jsou environmentalisté, aktivisté v hnutí Limity jsme my, působí na Katedře environmentálních studií v rámci Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně.