Jak se národ drobných investorů zase proměnil ve střadatele

Před pětatřiceti lety byl zahájen proces, v němž se Češi a Slováci měli masově stát retailovými investory. V zimě 1991 Federální shromáždění ČSFR schválilo zákon o velké privatizaci. Vedle zprivatizování státních podniků bylo cílem „kuponovky“ vytvoření kapitálového trhu, na němž by české domácnosti mohly obchodovat se získanými akciemi.

Názory na to, jak se velká privatizace povedla, se dost rozcházejí. Faktem však je, že se přes počáteční rozpaky nakonec první vlny zúčastnilo více než 8,5 milionu lidí, z čehož na Česko připadlo necelých šest milionů. Úspěch první vlny potvrdila pak ještě větší účast na vlně druhé v počtu 6,16 milionu českých občanů.

Na první pohled se zdá, že aspoň v tomto ohledu je jasno. Významná většina dospělé populace se stala akcionáři podniků nebo podílníky investičních fondů. Čas však toto vítězství nepotvrdil. A nejde jen o logickou následnou koncentraci zprivatizovaného majetku. Jde i o to, že dnes je Česko svým způsobem zpátky v situaci, kdy lidé v rámci EU drží nadprůměrně svých finančních prostředků v „matraci“, resp. na bankovních účtech, a jen průměrně v cenných papírech.

Rozhovor

Zestátnění ČEZ je ekonomický nesmysl, na burze by měl zůstat, tvrdí její šéf Koblic a vysvětluje, jak je to s akciemi Strnadovy CSG

23. 1. 2026 ▪ 13 min. čtení

Jistě, peníze jsou v bance chráněny, a dokonce garantovány státem. A to je právě ten kámen úrazu. Většina lidí už zase nevěří, že o investici nepřijde, když je dá do cenných papírů. Kde se tahle důvěra zlomila?

Vzhledem k tomu, kolik času od privatizace uplynulo a jak se trh proměnil, nelze všechno hodit na tunelování investičních fondů. Dnes se drobných akcionářů totiž může mocný hráč zbavit i zcela legálně. Používá k tomu zákonný nástroj vytěsnění. Takto přišli o akcie třeba minoritáři atraktivní telekomunikační firmy Cetin a v současnosti je chce vláda vytěsnit z energetické společnosti ČEZ, respektive její výrobní části.

Zapomíná na to, že v zemi, kde vyvlastňování bývalo jedním z beranidel komunistické politiky, je – na rozdíl od Západu – vytěsňování signálem, že malí akcionáři nemají šanci. A proto je lepší mít peníze v matraci než v akcii.